5. Arunáčala – Hora živoucího světla I., První setkání

„Co je důležité, je neviditelné“, říká liška malému princi ve stejnomenné knize. A má asi pravdu.

Zvlášť zřetelně si to můžeme uvědomit třeba v dnešní Indii, kde všudypřítomná (a leckdy nepříliš vábná) opona „moderní“ indické reality může být občas nelehkým soustem i pro velmi odolné a upřímné hledače. Asi jen silné vnitřní přesvědčení a posléze i vlastní zkušenost, ubezpečující o tom, že i pod touto kypící hladinou někde stále setrvává onen nehybný tisíciletý duch, ony nepostižitelné, a přece tak intenzivně vnímatelné ozvěny hlubokého vnitřního poznání generací mudrců, nám dají sílu i nadšení k dalším a dalším poutím uprostřed tohoto bouřlivého a chvílemi i lehce vyčerpávajícího lidského panoptika …

Máme-li nakonec to štěstí, že se při tom setkáme se skutečným duchovním mistrem, může to pro nás být velmi významný a jedinečný vnitřní impuls. Někdy nás ale může do jisté míry podobně naplnit i pobyt na některém duchovně vyjímečném místě. V místě, které je od nepaměti prozářeno mimořádnými duchovními vibracemi a kde většinou po staletí žili a působili velcí jógíni, mystici a mistři poznání. To všechno tam zůstává „ve vzduchu“ (liška by nám o tom možná mohla vyprávět). Ale ani v samotné Indii není takových míst právě přebytek. Benáres, Kollur, Gangotri – pomalu se rozpomínám aspoň na ta, která jsem měl možnost sám navštívit… A samozřejmě – Arunáčala, tento „maják světla“, toto tajemné vibrující silopole, dotýkající se tak intenzivně toho nejhlubšího v lidské duši … (dokážeme-li si aspoň na chvíli odmyslet to viditelné a hlavně slyšitelné, co Arunáčalu dnes bohužel tak štědře obklopuje). Místo, kde přes padesát let žil jeden z největších mystiků nového věku – Ramana Mahariši …

I když jsem Arunáčalu a Ramanášram navštívil za dobu svého pobytu v Indii snad dvacetkrát, to první setkání (jako vlastně asi každé první setkání) v sobě mívá vždycky něco zvláštního, neopakovatelného, něco, co v nás zůstane napořád. A tak – pokud se teď chci podělit o některé své zážitky z tohoto kouzelného místa, mohl bych možná začít právě od prvního setkání:

Po Himalájích, Dillí, Benáresu a střední Indii, jako by stále zřetelněji přicházelo „pozvání“ z indického jihu, pozvání, kterému šlo jen těžko odolat. A o prvním cíli nemohlo být samozřejmě pochyb: Arunáčala. A tak se vánoce roku 1992 nesly právě ve znamení této cesty.

Indické vzdálenosti (a dostupné časy jejich překonávání) jsou na naše poměry docela rozevláté. I když to možná na mapě až tak nevypadá, od Arunáčaly mě z Bombaje dělila třicetihodinová pouť vlakem a k tomu ještě několikahodinové natřásání nočním autobusem, který jsem v Mádrásu skoro zázrakem vypátral na potemnělém autobusovém nádraží a pod pláštíkem noci se vydal směrem k Tiruvannamalai.

Rozednívat se pomalu začalo až ve druhé půli cesty. Objevují se první obrysy okolní krajiny tvořené řídkými porosty palem, rýžovými poli a banánovými plantážemi, projíždíme též vesnicemi s úpravnými bambusovými chýšemi, řadami obchůdků a skupinami probouzejících se vesničanů. Autobus nevlastní okenní skla, místo nich jsou tu jen jakési zbytky rolet, které příliš netěsní, takže docela zčerstva profukuje. Za nějakou dobu se cesta znatelně zužuje a po stranách míjíme obrovská bílá skaliska. Cesta se stále dál točí a poskakuje a i když je autobus přeplněn téměř k prasknutí, další a další skupinky přistupujících v něm stále zázračně nacházejí svá místečka. Ve velkém očekávání hledím upřeně z okýnka a vyhlížím…

A pak, za jednou zatáčkou, to konečně přichází ! Není pochyb – to, co se majestátně zvedá na vzdáleném obzoru, je Arunáčala ! Zaplavuje mě vlna vzrušení a dojetí. Celou hodinu, která zbývá k cíli, z ní nespouštím oči. Přibližuje se stále více a více a pomalu se ukazuje ve všech svých členitých obrysech. Za nějakou dobu je už skoro na dosah ruky. Objevují se obrovské bílé věže chrámu Arunáčaléšvara a autobus zakončuje svou pětihodinovou jízdu ve městě Tiruvannamalai nacházejícím se těsně pod úpatím hory.

Mé vystoupení z autobusu patřičně rozviřuje řidiče okolostojících rikší, kteří mě začínají hned po indicku obletovat. Odmítám však jejich usilovně nabízené služby a odcházím pěšky (netuše ovšem, že do Ramanášramu jsou to dobré tři kilometry). Po cestě míjím již zmíněný Šivův chrám (jeden z největších chrámů v Indii vůbec), v jehož Svatyni tisíce sloupů přebýval Ramana Mahariši těsně po svém příchodu do Tiruvannamalai. Cesta se pod úpatím hory několikrát zatáčí a nakonec se objevuje brána Ramanášramu, jemuž v pozadí vévodí majestátné obrysy hory Arunáčala.

Protože jsem svůj příjezd ohlásil už předem, je mi bez problému přidělen pokojík, v němž se nejprve trochu vzpamatovávám po dlouhé cestě a pak už se nedočkavě vydávám na procházku místy, která jsem po léta důvěrně znal z knih a fotografií.

Ramanášram se z původních skromných začátků před více než šedesáti lety rozrostl do velikosti a jeho dominantou jsou dnes nově vybudovaná obrovská svatyně, ve které je uloženo tělo Ramana Maharišiho a sousedící svatyně jeho matky, která tu s ním trávila poslední léta svého života.

Místnost, do níž po léta přicházely z Ramana Maharišim tisíce návštěvníků, slouží dnes jako meditační místnost. Na pohovce, na níž po dvacet let sedíval, je umístěn jeho obraz v životní velikosti a každý příchozí tu může i dnes živě pociťovat tu obrovskou, tichou a nedefinovatelnou sílu, kterou jeho málomluvná osobnost vždy spontánně vyzařovala, sílu, která byla a stále zůstává světlem a hlubokou inspirací všem hledajícím na jejich cestě k pochopení nejhlubších tajemství života.

Část ášramu je tvořena rozličnými ubytovacími prostorami, velkou jídelní halou a též bohatě zásobenou knihovnou. Vzhledem k příznivému klimatu této roční doby proudí ášramem spousty návštěvníků z Indie i ze všech koutů světa.

Hned se ke mně hlásí hoch, který vypomáhá v ášramovém knihkupectví a horlivě se nabízí, že mě po obědě zavede na některá pozoruhodná místa na hoře Arunáčala. Nepochybuji o tom, že bych je snadno nalezl i sám, ale hoch vypadá velmi nadšeně a tak si nakonec říkám proč ne.

Hned po obědě se tedy vydávám na další procházku, tentokrát po samotné hoře Arunáčala za doprovodu svého „průvodce“. Po půlhodinovém výstupu provázeném panoramatickými pohledy na město Tiruvannamalai, chrám Arunáčaléšvara i širokou okolní krajinu dospíváme ke Skandášrámu, původnímu malému ášramu na úbočí hory. Od něj se pak vydáváme k nedaleké jeskyni Virupakša, kde Ramana Mahariši strávil patnáct let.

Proslulá jeskyně pojmenovaná po velkém mistru z osmnáctého století se nachází pod nedalekými skalisky s přímým výhledem na obrovské věže chrámu. Na chvilku vydechuji a pak, netuše co mě čeká uvnitř, pomalu procházím vstupní místností a dostávám se do malého vnitřního prostoru, kde na vyvýšeném kamenném podstavci hoří malá lampička a kolem tiše sedí několik postav. Nacházím místo v koutečku a též usedám.

A hned po několika chvílích překvapivě cítím, jak mnou začíná procházet zcela zvláštní, stěží popsatelný pocit, tichý a hluboce uklidňující. Je to jako by čas začal náhle mizet a celá skutečnost se postupně zhmotňovala právě v tomto jediném přítomném vibrujícím okamžiku, ve kterém vše pomalu splývá v jedno a jedno se stává vším … Užasle otevírám oči, všechno kolem je beze změny, hořící lampička v potemnělém prostoru, několik okolosedících a přece … to Něco, co je tu tak intenzivně přítomné, to Něco, jehož dotekem člověk jakoby cítí možný návrat do blízkosti své skutečné podstaty … tak tohle jsem tedy ještě nezažil, aby z malého prostoru vyzařovala taková síla. Je to více než sedmdesát let, co Ramana Mahariši v těchto místech přebýval a ta obrovská síla jeho čistého Poznání tu září v takové intenzitě doposud, tady snad ještě více než v meditační místnosti dole v ášramu. Vůbec nepochybuji o tom, kde budu trávit většinu času po následujících několik dní … Nejraději bych tu zůstal sedět celé odpoledne a nikam už nechodil, ale můj průvodce už na mě čeká před vchodem, nezbývá tedy než se zvednout a opustit toto tajemné a oslnivé místo, kam se musím co nejdříve vrátit !

Postupně scházíme směrem k chrámu, míjíme malý domek pod banyánovým stromem, kde Ramana Mahariši též po krátkou dobu pobýval a pak už se pomalu dostáváme do rušných uliček města. A tu nastává to, čeho jsem se v duchu tak trochu obával – můj průvodce začíná neumělou angličtinou líčit jakousi malou naučenou story, jejímž závěrem by mělo být mé nemalé finanční gesto. To mě tedy docela zklamává a dávám to též najevo, přece jen jsem uvěřil tomu, že se mi nabídl ryze přátelsky. I když ze svých požadavků postupně slevuje, raději se s ním loučím a vracím se zpět do ášramu.

Na nějakou dobu se uchyluji do svého pokojíku a poté, co polední výheň poněkud povoluje, nemohu odolat a vystupuji znovu celou cestu po úbočí až k jeskyni Virupakša a nemohu se dočkat, až zase vstoupím do její tajemné, tiché a vibrující atmosféry.

Tentokrát mě tu však čeká nemilé překvapení v podobě uzamčeného vchodu a kolem ani živáčka (?!). Nezbývá než se celou dlouhou cestou zase zklamaně vrátit zpět do ášramu a tam zjistit, že jeskyně je ve skutečnosti otevřena jen od devíti do čtyř a klíče má na starosti a o jeskyni pečuje Mexičan jménem Eduardo. K večeru se mi ho daří vyhledat a protože proti mé prosbě nic nenamítá, po následující dny vždy časně zrána vycházím s vypůjčeným klíčem, šplhám po úbočí hory a pak zcela sám a nerušen trávím čas v té neuvěřitelné a hluboce inspirující atmosféře jeskyně Virupakša až do chvíle, kdy se po deváté hodině objevuje u vchodu Eduardo (většinou za doprovodu několika ášramových pejsků) a započíná svou denní péči a dohled nad tímto posvátným místem.

Eduardo je oděn v jihoindické „dhóti“, má dlouhý vous a Indové ho uctivě oslovují „svámidži“. „Nejdřív jsem sem přijel na sedm dní“, směje se, „pak na šest měsíců a teď už jsem tady tři roky. Arunáčala je to nejsilnější místo jaké jsem kdy poznal“, říká zasněně a umísťuje čerstvé květy na několika místech u vchodu i uvnitř jeskyně. Pak se začínají trousit první návštěvníci a já se pomalu vracím do ášramu.

Kolem poledního nastává čas oběda, který je ve velké jídelní hale servírován vždy na banánových listech, též se speciálními nekořeněnými variantami pro útlocitné evropské strávníky. Poněvadž ani v nejmenším necítím potřebu této zvláštní péče, usedávám do indické části, proti čemuž dohlížející personál vždy lehce protestuje. Po obědě pak přichází dvou až tříhodinové „mrtvé“ údobí za kulminujícího slunečního žáru, které většinou využívám k houslovému cvičení.

A po třetí hodině se opět vydávám k jeskyni, kde vždy přebírám stráž po Eduardovi a trávím o samotě čas téměř do setmění, kdy se vřeštící amplióny a nepříčetné troubení přehuštěné dopravy v Tiruvannamalai začínají slévat ve zcela drtící zvukovou masu, před kterou je třeba dát se na útěk. A během něj vždy přichází ten nádherný okamžik, kdy cestička dospívá za mohutný masiv hory a v ten moment jako mávnutím kouzelného proutku celý ten poblázněný hluk rázem mizí a zůstává jen velebné ticho doprovázené zpěvem cikád a světlem vycházejícího měsíce za samotným vrcholem hory.

Hned druhého večera jsem požádán, abych něco zahrál ve veliké svatyni (s nádhernou akustikou) a i to se pak stává pravidelným bodem mého denního programu po celou dobu pobytu v ášramu.

Brzy se též vydávám navštívit známou a populární duchovní postavu Tiruvannamalai – Yogiho Ramsuratkumara, s jehož obrázky i jménem je možné se setkat po celé jižní Indii. Setkání je však mimořádně krátké. Před dveřmi jeho příbytku nedaleko chrámu čeká spousta místních zájemců, jeden z nich reguluje pohyb u dveří a zevnitř se ozývají oslavné zpěvy na adresu mistrovu. Po chvíli mi dveřník kyne rukou, vcházím tedy dovnitř. Místnost je plná zpívajících žen, v rohu sedí „Yogi“ s turbanem a dlouhým vousem, s proporcemi značně kulatějšími než na obrázcích. Uctivě ho zdravím a jak je tradičním zvykem, přináším trochu ovoce (kterého se za jeho zády kupí už pěkná hromada). Yogi mi hned dává jeden banán nazpět (jako své požehnání) a než stačím cokoliv říct ukazuje rukou ke dveřím a dokonalou angličtinou říká: „You can go, there is no space here“ (můžeš jít, není tu místo), což je pravda. A několikavteřinová audience je u konce.

Sedm dní v Ramanášramu pomalu uplývá a je tu opět neděle – den, kdy bych se měl vydat zpět do Madrásu. Ráno ještě jako vždy šplhám k jeskyni Virupakša, loučím se s tímto pozoruhodným místem a jsem si jistý, že se sem určitě zase brzy vrátím – netuše, že to bude za pouhé tři týdny a že v následujícíh měsících a letech ještě nespočetněkrát. A že posvátná hora postupně odhalí ještě mnohé ze svých tajemství – i v podobě živoucích zosobnění dokonalé džňána-jógy, kterými byli Annamalai Svámí a Lakšmana Svámí. Ale o tom zase až příště.