Indické vánoce

Vánoční vzpomínky z posvátných míst Indie

Vánoce byly pro mě odmalička kouzelným časem, na který jsem se vždycky celý rok velmi těšil a té vznešené a hladivé atmosféry si pak naplno užíval. Když mě později osud zavál na pár let do Indie, kolorit tradičních vánoc se samozřejmě trošku změnil. Přesto i na některé z „indických vánoc“ mám velmi pěkné vzpomínky a v tomto předvánočním čase se s vámi o jeden z takových indických Štědrých večerů mohu podělit.

Arunáčala

Některá místa v Indii jsou nabita velmi silnou a hluboce inspirující atmosférou, která může naplnit každého, kdo se jí upřímně otevře … Během let strávených v Indii jsem takových míst navštívil spoustu a jedním z nich byla i posvátná hora Arunáčala v jižní Indii. Podle legendy se do této hory zhmotnil v podobě sloupce světla sám Šiva a tato hora se pak stala místem, kde během staletí sídlila řada velkých jogínů, mudrců a mystiků. A v minulém století s ní byl spojen i jeden z největších mystiků moderní doby Ramana Maháriši, jehož velký ášram na úpatí hory je místem, které dodnes přitahuje tisíce duchovních hledačů z celého světa. A právě tam jsem strávil jedny ze svých indických vánoc.

„Mystické housle“ v ášramové svatyni

S blížícím se večerem okolí ášramu vánoce opravdu moc nepřipomínalo: pulzující tropické přítmí s proudy supících a troubících náklaďáků a autobusů a obvyklý všudypřítomný klokot indického lidského mraveniště. Ale je Štědrý Večer. A vím, že právě dnes by mohlo být velmi zajímavé rozeznít několik tónů ve velké svatyni Ramana Maharišiho. Mnohokrát jsem měl možnost v těchto místech hrát. Od chvíle, kdy mě o to v ášrámu před lety poprvé požádali, se to stalo skoro pravidlem. Vždycky, když jsem tam pak přijel, prezident ášramu pokyvoval s úsměvem hlavou a říkal: „Tak zase budeme mít hudbu.“

A Štědrý večer pro to nabízel ideální konstelaci. Po večeři (podávané jako vždy na banánových listech) si ještě odskakuji vykonat tradiční vánoční telefonát domů a pak se vracím do svého pokoje pro housle. Ve velké svatyni už tiše sedí několik desítek lidí. Nevím jak se to vždycky roznese, ale večer už většinou všichni vědí, že se bude něco dít.

Nespěchám, rád si počkám, až okolní ruch úplně umlkne a pak teprve beru do ruky housle a v lehkém příšeří obrovské svatyně osvětlené jen několika plamínky olejových lampiček začínám pomalu hrát … V těchto posvátných a energií tolik nabitých místech je to pro mě vždy hluboký zážitek. Každý tón se zvolna nese v prostoru a mizí někde v nepostižitelné dáli. Možná se v těch jemných melodiích, které se na tomto odlehlém místě pozvolna rodí, chvílemi samovolně objevují i jemné ozvěny a názvuky českých vánoc ? Tóny plynou, navzájem se spojují a vytvářejí plující akordy, které zesilují a poté se rozplývají v obrovském prostoru svatyně, v níž je pohřbeno tělo Ramana Maharišiho. Místo, kde hudba splývá s Tichem a inspirace prýští z hluboce důvěrného Neznáma … Po půlhodině se i poslední jemné tóny vracejí ke svému Zdroji a zůstává jen vibrující ticho a zpěv cikád přicházející z okolních křovin. Postupně se rozcházíme a svatyně se zamyká. Někteří jdou spát, ale já ještě ne.

Pouť kolem hory

Nastává totiž ta pravá chvíle k pouti kolem této posvátné hory. Cesta kolem úpatí Arunáčaly má svůj zvláštní symbolický půvab. Sám Ramana Mahariši ji s oblibou vykonával a všem velmi doporučoval – i když v jeho časech byla tato čtrnáctikilometrová procházka jistě o poznání romantičtější. Chce-li si člověk i dnes při ní užít aspoň trochu klidu a samoty, je dobré vyjít až pozdě večer, kdy už na cestě málokoho potkáme. Nevzpomínám si vlastně, že bych se na ni vypravil jindy než právě večer. Vždy bos, jen s nepostradatelnou lahví vody v tašce přes rameno. A tak to bylo i o onom Štědrém večeru.

Stačí jen čtvrthodinka chůze a cesta začíná opouštět město i hlavní silniční tah, zužuje se a vydává do malých vesniček v okolí. Vycházející noc naplňuje všechno svým zvláštním tajemným kouzlem, je plná hvězd a měsíčního svitu. Cestu lemují starobylé chrámky a malé svatyně se soškami Šivy či jiných božstev osvětlených malými hořícími lampičkami. Ten tam je denní všudypřítomný ruch, lomoz a spěch. Kolem se line jen zpěv neviditelných cikád a cvrčků a vysoko nade vším se majestátně vznáší vrchol Arunáčaly, která se postupně odkrývá ze všech svých stran. Kroky jeden po druhém plynou po cestě, která se za obzorem tiše otevírá. Kde je čas a kde je Teď ? Kolikrát už jsme tudy procházeli ? Možná stále stejná cesta, na kterou se znovu a znovu vracíme. Celý ten nespočet příběhů, které nás celé dny a léta překotně naplňují, zůstává stejně nakonec jen malým odrazem, pár vzpomínkami někde v koutku naší mysli. Kde jsou všechny právě teď? A kde je naše mysl ? Jako by každá z těch starobylých tichých sošek ozářených věčným plamínkem dobře znala svou odpověď. Ale slovy ji říct nemůže. A tak každou z nich aspoň v duchu tiše zdravím, někdy celou svatyňku dokola obcházím a pak zase pokračuji ve své cestě.

Po dvou hodinách putování osamělými cestami se opět z dáli blíží město a dá o sobě hned patřičně vědět (abych se snad náhodou příliš nezasnil) – cesta totiž vede přímo kolem autobusového nádraží, které i o půlnoci vaří svým nepřehledným a nikdy nekončícím ruchem. Pak je ještě třeba projít celým městem než se opět objeví brána ášramu spícího v hluboké noci. Nacházím svůj pokojík a pozvolna se pak do nočních snů nořím i já. S majestátnou zářící horou bdící nad spánkem všech vánočních poutníků...