Léčivá síla hudby a manter (Meduňka 2006)

Rozhovor s hudebníkem, muzikoterapeutem a jogínem Ivo Sedláčkem

„Hudba je pro člověka jednou z nejléčivějších energií vůbec“, říká houslista Ivo Sedláček. Prošel klasickými hudebními studii v Evropě i v Indii, učil se jógu u velkých indických mistrů a nyní koncertuje po celém světě, vede jógové a muzikoterapeutické semináře a tvoří nahrávky s povznášející a harmonizující hudbou.

Mnoha čtenářům se u jména Ivo Sedláček možná vybaví povznášející a hladivé tóny houslí, violy a fléten nebo zpěvy a melodie manter, známých z řady jeho nahrávek i živých vystoupení.Mě osobně s Ivo Sedláčkem spojuje vzpomínka na jeden z nejkrásnějších večerů mého života. Je to už řada let, co jsme se s jeho tehdejším hudebním kolegou Standou Doležalem během letní noci vraceli z koncertu v galerii Zdeňka Hajného. Vzali jsme to pěšky přes Vyšehrad. Před chrámem vzal Ivo housle a začal hrát ...Hodiny na věži kostela odbíjely půlnoc a já cítila, že spolu s námi naslouchají překrásným tónům houslí i věční spáči na Slavíně …(man)
Jsi doposud jediný český hudebník, který měl možnost řadu let studovat indickou klasickou hudbu přímo v Indii, a to u nejslavnějších indických hudebníků. Jak se ti to, Ivo, podařilo ?

Na počátku bylo samozřejmě velké přání. Už během houslových studií na pražské AMU a dokonce ještě dlouho předtím, mě totiž velmi přitahovala Indie a vše, co s ní souvisí. A tak jsem si říkal, že by bylo skvělé se tam na delší dobu dostat. A napadlo mě, že pro mě jako profesionálního hudebníka, by mohlo být jednou z cest právě studium indické klasické hudby. Zjistil jsem, že indická vláda vypisuje každoročně několik stipendií ke studiu indického umění pro adepty z celého světa a tak jsem začal docházet na indické velvyslanectví a postupně vyplnil spoustu papírů a formulářů. A za několik měsíců jsem se dozvěděl neuvěřitelnou zvěst, že mi Indický úřad pro kulturní vztahy udělil stipendium ke studiu indické klasické hudby. Protože se to krylo s obdobím ukončení mých studií na AMU v roce 1991, řekl jsem si, že prostě plynule vpluji od jednoho studia k dalšímu …

Takže ses na podzim roku 1991 ocitl v Indii… Postarali se tam o tebe dobře ?

To první období bylo trošku dobrodružné, ale pak se věci začaly odvíjet už velmi příznivým směrem. Nejdříve mě umístili na oficiální hudební instituci v Dillí, ale to nebylo mým cílem. Je totiž jisté, že chce-li člověk opravdu něco naučit a proniknout do hlubin svého nástroje i hudby, jedinou cestou je osobní studium u velkého hudebníka. Jako houslistu mě už dlouho předtím velmi zajímali indičtí houslisté, kteří přetvořili naši západní houslovou techniku k obrazu indické klasické hudby. A mezi všemi nahrávkami, které jsem měl možnost slyšet mě vždy nejvíc oslovovala hra jedné z nejslavnějších indických houslistek paní N.Rajam. A tak jsem si už dávno předtím říkal, že pokud se do Indie někdy dostanu, chtěl bych studovat právě u ní. Takže hned po pár dnech pobytu v Dillí jsem se směle vydal do Benáresu, nejstaršího a nejposvátnějšího města v Indii, kde paní Rajam byla děkankou hudební fakulty. I když jsem dobře věděl, že normálně žádné žáky nepřijímá, navštívil jsem ji a vyjádřil své upřímné přání u ní studovat. Nejdřív mě požádala, abych jí něco zahrál – vzpomínám si že jsem zahrál část z Bachových sonát pro sólové housle – a pak se ptala jak dlouho chci v Indii zůstat, asi se jí občas stávalo, že někteří adepti se chtěli všechno naučit za dva týdny. Když jsem ale po pravdě řekl, že libovolně dlouho, udělalo to na ni asi dojem, pozvala mě za pár dní znovu a začala mě učit. Pak mi řekla, že domluvila se svou dcerou Sangeetou Shankar, aby v mém učení pokračovala. A tak jsem z Dillí přesídlil do Bombaje, kde Sangeeta sídlila a čas od času pak jezdil i za paní Rajam do Benáresu. V Bombaji jsem postupně přicházel do styku s řadou dalších hudebníků a kromě jiných jsem měl možnost několik let studovat u legendárního flétnisty Hariprasada Chaurasii a proslulého zpěváka a muzikologa Dinkara Kaikini.

Jak se pak všechny tyto nové hudební inspirace promítaly do tvé vlastní hudby?

Už dlouho před odjezdem do Indie jsem postupně objevoval velmi zvláštní a jemné roviny hudebního vyjádření – nuance a názvuky, které dokázaly velmi zajímavým způsobem proniknout do hlubších rovin mysli a vědomí a postupně navozovaly ztišení a harmonizaci celé bytosti naslouchajícího. Vzpomínám si třeba na letní jógové tábory s dětmi, kdy dospělí měli večer program a děti se v té době měly uložit ke spánku. Ale jak to tak chodí – to bylo to poslední co by rády. Napadlo mě zkusit jim něco zahrát, ne nějakou skladbu, ale něco, co by je postupně přivedlo do stavu naprostého uvolnění a uklidnění a nakonec je uspalo. Vzal jsem housle a začal hrát, bylo to čím dál jemnější a průzračnější a jak hudba plynula, čím dál více jsem vnímal jak se mysli všech dětí na tyto nuance tónů napojují, splývají s nimi a za nějakou chvíli i ti největší zlobivci už spokojeně oddychovali … A tyto nesmírně jemné a přitom velice intenzivní roviny živé hudební komunikace se mi postupně staly velice blízké a cítil jsem se v nich nejvíce “doma”. A indická klasická hudba je právě o jemnosti a o nejsubtilnějších nuancích melodií a melodických frází. Každý tón totiž může být intonován nespočtem způsobů se spoustou mikroskopických jemností. A cest, jak spojit dva tóny je nepočítaně. Všechny tyto nuance v sobě nesou spoustu jemných významů a mohou velmi intenzívně rezonovat v mysli posluchače i hudebníka. Základním stavebním kamenem celé indické hudby je pojem rága. Každá rága je vlastně jakousi imaginární hudební bytostí, které hudebník prostřednictvím těch nejjemnějších detailů a v rámci dané formální struktury vždy znovu a znovu vdechuje život a tím ladí mysl posluchače do určité nálady. Tím vším jsem se po ta léta strávená v Indii velmi podrobně prakticky zabýval, takže celé toto studium a především osobní propojení s velkými indickými hudebníky bylo pro mě nesmírnou hudební inspirací, která se zdaleka neomezuje jen na rámec samotné indické hudby, ale je jisté, že tato hudební zkušenost se bohatě promítá do veškeré hudby, kterou nyní hraji, tímto nekonečným hudebním oceánem člověk zůstane prostoupený napořád …

Pěstuje se v Indii i naše klasická hudba? Měl jsi možnost uplatnit tam své znalosti na tomto poli ?

Evropská hudba je v Indii v určitých kruzích velmi populární. Najdeme tu hudební školy, koncertní organizace, soukromé učitele a dokonce i symfonické orchestry, to vše v rámci pravidelného koncertního života. Je ovšem třeba říct, že všeobecná úroveň těchto aktivit ne vždy splňuje ta nevyšší profesionální kritéria … Poněvadž jsem byl jediný profesionální evropský hudebník široko daleko, navíc ještě setrvávající dlouhodobě v Indii, dostal jsem se s těmito kruhy velmi brzy do kontaktu. A tak jsem postupně začal vést bombajský komorní orchestr a současně začal i učit nejpokročilejší bombajské adepty houslové hry, kteří se jinak naplno angažovali v „bolywoodském“ filmovém orchestru. Jednou se nám dokonce podařilo do Bombaje pozvat i mou houslovou učitelku paní Tomkovou z Brna, která tam dva týdny vedla kursy houslové hry a zároveň jsme s orchestrem a místními sólisty připravili velký koncert, kde vůbec poprvé v indických kulturních dějinách zněla celý večer pouze česká hudba v podání indických hudebníků. Jednou týdně jsem také učil hudbu a hudební výchovu na Americké mezinárodní škole. Kromě toho jsem během té doby vystoupil na řadě sólových houslových recitálů v největších indických městech za doprovodu špičkových indických klavíristek. Větší část programu tvořila vždy česká hudba a musím říct, že i když jsem se nikdy necítil nějakým velkým patriotem, vždycky mě naplnily velmi příjemné a vznešené pocity, když jsem v těchto odlehlých krajích hrál Smetanu, Dvořáka, Janáčka nebo Martinů.

V Indii ses zabýval jen hudbou nebo ses věnoval i něčemu jinému ?

Musím přiznat, že tím hlavním co mě do Indie přivedlo, bylo ve skutečnosti právě „něco jiného“. Dlouho předtím než jsem se do Indie vydal, jsem se začal zabývat jógou a současně ve mně začaly rezonovat i ty nejzákladnější otázky, které v nás občas tak živě vyvstávají. A právě Indie byla vždy místem, kde toto zkoumání a toto vnitřní hledání bylo po celá tisíciletí nesmírně živé a bylo rozvinuto do spousty praktických cest a cestiček, které mohou každému umožnit pochopit hlouběji sebe sama i své místo v tomto světě. A je zároveň pradávnou zkušeností, že máloco může být pro každého hledajícího větším impulsem a inspirací na jeho cestě než osobní setkání s někým, kdo je živým zosobněním tohoto dokonalého poznání anebo i samotný pobyt na místech, která jsou s tímto nějakým způsobem spojena. A tak jsem v tom prvním období projížděl tisíce kilometrů po Indii, od Himalájí až po džungle jihu a snažil se otevřít právě setkáním tohoto druhu.

A podařilo se ti setkat se s nějakými mimořádně inspirujícími osobnostmi ?

Možná proto, že to moje přání bylo opravdu silné a věnoval jsem mu spoustu času a úsilí, měl jsem možnost se postupně setkat s řadou velkých duchovních mistrů a mistrů jógy a načerpat inspiraci, která je stále živá a nová … I když to vše jsou věci v běžné indické realitě velmi skryté a nesnadno dostupné, Indie mi byla velmi nakloněná a všechny mé sny a přání se v tomto směru nakonec dokonale naplnily …

Jak se pak rozvíjely tvé aktivity po návratu z Indie ?

Návrat z Indie byl určitým rozcestím. Musel jsem hlouběji uvážit kterým směrem nyní vykročit, jestli cestičkami prochozenými a usedlými anebo se naopak vydat do krajů zcela neprobádaných, neznámých, ale možná o to hlubších a zajímavějších. I když jsem evropskou houslovou klasiku studoval mnoho let a bohatě koncertoval během studijních dob i v samotné Indii, věděl jsem, že nechci rozšiřovat už i tak nedohledné řady zdejších koncertních houslistů, v hudební oblasti, která je navíc přece jen dosti svázaná a formální. Ani indická klasika nebyla tím, čemu bych se chtěl věnovat naplno, nebylo nikdy mým cílem stát se opravdovým „indickým hudebníkem“. Ale kam mě srdce naplno a přirozeně táhlo a kde jsem se cítil opravdu doma a na svém místě, byla hudba ničím neohraničená, hudba vznikající v přítomném okamžiku, hudba, při které se člověk stává sám „nástrojem“a která může velmi hluboce oslovit a otevřít srdce a duši posluchače. Hudbu jsem v okamžicích hraní začal čím dál více vnímat jako přímý proud léčivé a harmonizující energie, proud, který mnou prochází a rezonuje na momentální stav mysli těch, kteří právě naslouchají. A bylo mi zřejmé, že právě tímto směrem chci vykročit a právě tyto oblasti naplno rozvíjet …

Myslíš si tedy, že se hudba může stát skutečnou léčivou energií ?

Jsem o tom z vlastní zkušenosti hluboce přesvědčen a je to zároveň i skutečnost známá po celá staletí. Hudba ve skutečnosti představuje pro člověka jednu z nejmocnějších a nejléčivějších energií vůbec. Záleží ovšem na tom jaká hudba a též na tom s jakým vnitřním přístupem a ponořením se hraje. Mně se začaly postupně otevírat velmi zajímavé prožitky při hraní. Začal jsem hrát a za chvíli jsem se úplně ponořil do právě vznikající hudby, úplně jsem s ní splynul a vůbec jsem dopředu nevěděl jak se budou tóny rozvíjet dále … a cítil takové zvláštní přímé a intenzivní propojení s těmi kdo naslouchají, jako bychom se všichni stali nástroji něčeho, co námi prochází. A zvláštní bylo, že podobné zážitky mívali i všichni přítomní spolu s velmi harmonizujícími a uklidňujícími účinky.

V čem podle tebe spočívá klíč k tomu, aby se hudba byla schopna dotknout těch nejniternějších hlubin naslouchajícího a mohla se stát proudem léčivých a harmonizujících energií ?

To spočívá ve spoustě faktorů, z nichž větší část asi vůbec nejsme schopni nějak definovat. Vždyť ani pořádně nevíme co vůbec ve své podstatě hudba je, čím je to vlastně, že když rozezníváme určité zvláštní předměty, vytvářejí se tím určité zvuky a melodie plynoucí a rozvíjející se v čase, a to vše nás může přivést do úplně jiného stavu vnímání, vybudit v nás nejrůznější emoce, pocity a stavy mysli. Vždycky to asi z větší části zůstane takovým kouzelným, neproniknutelným tajemstvím. Je asi trošku paradoxem, že dnes, kdy je hudba díky moderní technice dostupná více než kdykoliv jindy, kdy nás neodbytně provází téměř na každém kroku – zní z rádií, televize, v obchodech, restauracích, v autě atd. – ji často bereme spíše jako takovou bezvýraznou tapetu a vůbec nás možná nenapadne jak mimořádně hluboké účinky na nás hudba ve skutečnosti může mít. Ze své vlastní zkušenosti bych řekl, že je tu několik klíčových faktorů, které mohou hudbě vdechnout určitý kouzelný, mocný a léčivý náboj. V první řadě je to pohroužení a stav mysli hudebníka v okamžicích hraní, napojení na určité jemnější úrovně vědomí a též na mysli těch, kdo naslouchají. Dále si myslím, že hudba by měla pokud možno vždy zůstat hudbou, ne nějakými neosobními zvuky, ať už akustickými nebo syntezátorovými, hudbou plnou nejjemnějších nuancí, melodií a bezprostřední invence vycházející z bohaté hudební zkušenosti a ovládnutí techniky nástroje. Taková hudba pak skutečně žije a může posluchače jemně unášet a cele prostoupit. Velmi důležité je i vnitřní naladění posluchače. A jisté je též, že živá hudba hraná na akustické nástroje v sobě obsahuje dimenzi, kterou ani sebelepší nahrávka není schopna plně obsáhnout. Skutečná hudba totiž zdaleka není jen součtem slyšitelných zvuků …

A dá se taková hudba hrát i na klasických koncertních pódiích ?

Samozřejmě … Někdy před devíti lety jsme se při koncertě v Betlémské kapli poprvé setkali se Zbyňkem Bělíkem, který hrál na laděné sklenice s vodou, didžeridu, mandolínu a další nástroje. Poprvé jsme si spolu zahráli přímo na pódiu a bylo to pro mě tak inspirující a vytvořilo tak ideální hudební propojení, že spolu hrajeme doposud. Nejdřív jsme hrávali s už zmíněným Standou Doležalem a poté jsme se Zbyňkem vytvořili duo Fontana a vystoupili spolu během let na nespočtu koncertů, a to i v těch nejrenomovanějších klasických koncertních stáncích – třeba pro Klub přátel Pražského Jara, v rámci koncertního cyklu FOK, na dnech české kultury na Slovensku a podobně. Koncertovali jsme spolu též v mnoha evropských zemích, naposledy třeba letos v Anglii, ve Skotsku, ve Francii nebo v italském Assisi. A je pro mě vždycky úžasné vnímat, že i když naše hudba a naše nástrojové obsazení je na první pohled pro posluchače nepříliš tradiční a oni vlastně ani většinou nevědí na jakou hudbu v našem případě vlastně jdou, po několika okamžicích nastane takové zvláštní kouzelné propojení a všichni naplno vplujeme do jemného vibrujícího světa, kde hudba nově vzniká v každém okamžiku a s plným ponořením plyne od srdce k srdci. A po koncertě k nám lidé často přicházejí dojati a se slzami v očích a my znovu a znovu vidíme a vnímáme, že kouzelná síla hudby je stále živá a že hudba je opravdu tajemným a povznášejícím dotekem, kterému je otevřena každá lidská duše. Velmi rádi hrajeme v kostelích, kaplích a chrámech, kde je nejen krásná akustika, ale i silná a povznášející atmosféra, spontánně otevírající pole té nejhlubší inspiraci.

Je vaše hudba zachycena i na nahrávkách ?

Nahrávek vznikla během let celá řada. Dnes už téměř “legendárními” tituly jsou alba Do ticha noci, nahrané živě za úplňkové noci na Křivoklátě a Probuzení, které jsme nahráli v rotundě slovenského zámku Smolenice. Poté následovala alba Barvy listí a Tanec na posvátné hoře, která zachycují hudbu našeho pozdějšího období. Já jsem pak ještě přidal sólové album Ukolébavky, kde jsem se mimo jiné nechal inspirovat už zmíněným uspáváním dětí na letních jógových táborech a vytvořil hudbu, která by měla člověka postupně dokonale uvolnit a jemně přivést do stavu příjemného usínání, nebo i krok za něj.

Léta se zabýváš jógou, věnuješ se i propojování hudby s jógovými technikami ?

Už od poloviny osmdesátých let vedeme jógové kursy spolu s Gejzou Timčákem z Košic, jedním z nejlepších učitelů jógy, které znám. Během těchto let jsme postupně rozvinuli velkou řadu možností, kdy se působnost a síla hudby může velmi intenzívně a účinně propojovat s různými jógovými technikami. Před několika lety s námi začal spolupracovat i Zbyněk Bělík a náš originální systém technik a cvičení spojených s živou hudbou jsme nazvali Savita jóga. Důkazem toho, že živá hudba v propojení s technikami harmonizace a vylaďování vnitřních energií je opravdu mimořádně intenzivním vnitřním impulsem a zážitkem pro všechny zúčastněné je fakt, že během let se Savita jóga stala zdaleka nejznámějším zástupcem “východoevropské” jógy v celoevropském měřítku. Jako doposud jediní zástupci z bývalého východního bloku jsme byli už čtyřikrát hosty na každoroční prestižní konferenci Evropské Unie Jógy ve švýcarských Alpách a na základě nadšených ohlasů na této akci se pak odvíjela i četná pozvání k vedení seminářů na národních jógových kongresech ve Velké Británii, Francii, Itálii, Belgii, Holandsku a dalších zemích, letos jsme dokonce pozváni k vedení jógových kursů na Taiwanu …

A kde se mohou se Savita jógou seznámit i naši čtenáři ?

Dvakrát do roka děláme víkendový seminář Savita jógy v Praze a v Košicích, kromě toho vedu občas sám semináře, které na Savita jógu v mnohém navazují a dalších několik týdenních kursů se koná během léta.

Mnoho našich čtenářů tě zná i v souvislosti s mantrami, ať už z tvých nahrávek, nebo z živých zpívání. Jaké je vlastně tvé pojetí manter ?

Mantry ve své skutečné a čisté podobě jsou velmi mocnými energiemi, které člověku mohou pomoci pročistit fyzické i mentální úrovně a otevřít ho vyšším rovinám vědomí. Je to oblast a disciplína, která se během tisíciletí rozvinula především v indické védické a jógové tradici. Způsoby práce s mantrami, jejich výslovnost a melodie jsou velmi přesně definovány a od toho se odvíjí i jejich působnost. Měl jsem možnost se řadu let v Indii učit mantry přímo u žijících mistrů jógy a pokračovatelů védické tradice a z toho vychází i praxe manter v rámci Savita jógy a též i dva díly mých manter vydaných na CD. První díl “Cesty ke Světlu” přináší kromě jiného trojici proslulých védických manter, jejichž pomocí člověk nejprve prochází očistou duchovním ohněm, poté je naplněn dešťěm božského nektaru a na závěr je cele prozářen duchovním Světlem. Druhý díl obsahuje sérii manter spojených s prapůvodními principy Vědomí a Energie: “Šiva-Šakti.”

Tvoje nejnovější CD Gópala Gópala plné manter a zpěvů, které vzniklo i ve spolupráci s naším časopisem, obsahuje trošku jiné, velmi melodicky znějící mantry, se kterými krásně a radostně zpívá …

Z této nahrávky mám velikou radost – chystal jsem se na ni totiž už několik let. Obsahuje takovou odlehčenější podobu manter a zpěvů, které celá léta zpíváme s lidmi na všech kursech i nejrůznějších setkáních a celá ta léta se mě lidé stále ptají kdy už konečně tyto mantry budou na CD, aby si je mohli zpívat i doma. A v létě se mi to podařilo a vzniklo album, které obsahuje řadu nejznámějších melodií manter pocházejících nejen z indické tradice, ale i z tradic křesťanských (Kyrie Eleison), hebrejských i indiánských, melodií, ke kterým se člověk může stále vracet a zpívat a zpívat … Album má jednu “specialitu” - mantry “Óm Namah Šivája” a “Ganéša Šáranam” jsem nahrál letos v lednu v jižní Indii za účasti indických zpěváků a fenomenálního klasického bubeníka, takže je to docela strhující “nářez”.

Hraješ ještě stále i klasickou hudbu ?

Denně, a to často velmi dlouho a s velkým potěšením. Třeba Bachovy sonáty pro sólové housle jsou jedním z hudebních a houslových vrcholů a do jejich mystického světa vplouvám stále znovu a znovu a též i do dalších stěžejních děl houslového repertoáru. Jsem přesvědčen o tom, že opravdová hudba může znít, plynout a procházet jen tehdy, je-li hudebník co nejlépe připraven technicky i hudebně. Styl hraní, kdy jednoduchost a monotónnost je ve skutečnosti “z nouze ctnost” mi není příliš blízký …

V jakých dalších hudebních seskupeních ještě působíš ?

V posledních dvou letech jsem se velmi intenzivně věnoval našemu triu Yamuna, kde hraji spolu s japonskou zpěvačkou Sujata Kimiko a česko-kanadským kytaristou a zpěvákem Shepherdem. Je to pro mě a i pro publikum nesmírně zajímavé hudební seskupení a jeho zvláštní náboj a vyznění jsou možná i trochu posvěceny faktem, že vůbec poprvé jsme se “náhodou” potkali u jihoindické posvátné hory Arunáčaly v lednu 2000 – Sujata a Shepherd tam totiž každý rok tráví šest měsíců. I naše první album se jmenuje Arunáčala. Za ty dva roky existence Yamuny jsme spolu absolvovali spoustu koncertů v Čechách, na Slovensku, v mnoha evropských zemích i v Japonsku a letos v lednu jsme měli dva koncerty dokonce přímo v Ramanášrámu u Arunáčaly, ve velké svatyni Ramana Maharišiho, v jejíž mimořádně inspirující atmosféře jsem během let už sám mnohokrát hrál. Velmi rád hraji i se skvělým kanadským kytaristou, sitáristou a hráčem na arabskou loutnu Edwardem Powellem, s nímž tvoříme duo Kailash.

Čtenáře by možná velmi zajímalo i tvé působení na poli muzikoterapie.

Myslím si, že každá pozitivně laděná opravdová hudba, která vychází přímo ze srdce, je sama o sobě hluboce terapeutická. Na druhé straně je fakt, že pokud hudbu v jejích mnoha podobách ještě dále zkombinujeme a propojíme s dalšími technikami, přístupy a cvičeními, vznikne tím mimořádně účinný léčivý a terapeutický nástroj, který dokáže zharmonizovat a vyladit spoustu tělesných, energetických i mentálních úrovní každé lidské bytosti. A není asi žádný člověk, který by hudbě nebyl naplno a upřímně otevřen – ať už vědomě nebo podvědomě. O muzikoterapii se v dnešní době často mluví, ale ta praxe, zejména u nás, je pokud vím zatím většinou dosti skromná, pokud vůbec nějaká, což je možná škoda. Měl jsem možnost dva roky dělat muzikoterapii ve středisku pro mentálně postižené děti ve Hvozdech u Prahy, kde jsem v tamější “poustevně” i sídlil. Začalo to tím, že jsme tam se Zbyňkem Bělíkem dvakrát koncertovali a když jsem viděl, jak živě a spontánně děti na naši hudbu reagují a jak je zároveň hudba dokázala i zklidnit a naplnit radostí, napadlo mě, co takhle to zkusit s nimi dlouhodobě a systematicky. A tak jsem se ocitl ve Hvozdech – s velkým i malým “h”. Během té dlouhé doby jsme s dětmi postupně objevovali velmi zajímavé a pestré možnosti muzikoterapie – nespočet her s hudbou, relaxací s živou hudbou, pohyb, bubnování, tanec, zpěv i společné hraní na spoustu nevšedních nástrojů. Byla to pro mě veliká a hluboká zkušenost a opět jsem si mohl naplno uvědomit, jak zvláštní a kouzelná věc je hudba. V případě dětí ze Hvozdů bylo tak zřetelně vidět, že i když ta racionální periférie může být u nich trošku pozměněná, hudba je může oslovit stejně intenzivní měrou jako kohokoliv z nás – nebo možná ještě o něco více. Z vlastní zkušenosti jsem se ubezpečil o tom, že hudba a hudební terapie jim může dávat a vynahradit mnohé z toho, co jinak nejsou schopny vnímat, může je harmonizovat, prozářit, naplnit radostí, umožnit vzájemnou komunikaci a přinášet i dosud nepoznané vjemy a zážitky.

Na jaké hudební nástroje jste spolu s dětmi hráli ?

Společné hraní na hudební nástroje bylo mezi dětmi vždy velmi oblíbené. Sladili jsme dohromady spoustu “nástrojů”, na které bylo velmi jednoduché hrát a které přitom zněly krásně dohromady: laděné sklenice s vodou, indické tanpury, citera a podobně a já jsem s nimi k tomu hrál na housle, violu nebo flétny a dohromady to v různých kombinacích znělo velmi působivě. Anebo jsme bubnovali a chřestili s tím, že některé děti se naučily velmi pěkně držet základní rytmus. Několikrát jsme takto hráli i na veřejnosti a vzbudilo to velmi nadšenou odezvu, která mimo jiné vyústila do cyklu vystoupení v pražské galerii Cesty ke Světlu za spoluúčinkovaní Alfréda Strejčka, Táni Fišerové a dalších známých herců. O muzikoterapii ve Hvozdech bylo pak dokonce natočeno několik televizních a rozhlasových pořadů. A postupně jsem byl žádán, abych vedl muzikoterapeutické kursy a semináře pro pracovníky podobných zařízení z celé republiky. Často mě při pohledu nazpět docela překvapuje co všechno před nás ta zdejší pouť staví a čím nás provází … Faktem je, že těchto dvou až třídenních muzikoterapeutických kursů už proběhla celá řada a s jejich účastníky jsme si vždy prakticky vyzkoušeli spoustu nejrůznějších možností jak využít hudbu při práci s dětmi, s mentálně postiženými, seniory a podobně. Potěšilo mě, že mnoho účastníků se vracelo na tyto kursy znovu a znovu a mnozí z nich pak po nějaké době zpětně referovali jak velmi jim to pomohlo obohatit jejich denní profesionální praxi a jak i jim samotným to přineslo spoustu hlubších prožitků. Hudební kvalitu těchto kursů svým bubnováním i dalšími nástroji vždy vydatně podpořil Kamil Holub, se kterým jsme během těchto kursů postupně utvořili velmi sehraný tým.

Vidím, že tvé aktivity jsou opravdu velmi bohaté. Můžeš nám na závěr prozradit co nového chystáš v nejbližší době ?

Teď právě dokončuji dlouho očekávané druhé album Yamuny, které by se mělo narodit někdy na jaře. Už od loňska mám “v šuplíku” velmi zajímavou asi dvacetiminutovou relaxačně-léčivou hudbu, kterou bych začátkem listopadu rád vydal pod názvem “Zrcadlení” na mini CD, aby mohla sloužit svému účelu. Loni na vánoce jsem jako takové malé “péefko” nahrál a hudebně nazdobil několik koled v podání malé dcery mých přátel. Nahrávka měla tak obrovský ohlas, že letos všichni obdarovaní očekávají pokračování. Takže můj předvánoční čas je tím do jisté míry naplněn. Oba díly bych za nějaký čas rád spojil do jedné nahrávky, která by pak mohla být k dispozici všem ostatním zájemcům. A velmi se už těším, že od zpěvu a vokálů se už zase brzy navrátím do světa čisté, ničím neohraničené instrumentální hudby. A už dlouho v sobě nosím i myšlenku vytvořit krásnou inspirující hudbu pro nejmenší děti …

Držím palce a těším se že si tohle všechno budeme moci brzy poslechnout. A těším se též, že se naplní i myšlenka tvého malého seriálu o léčivých účincích tradičních manter a o spojení hudby a meditace, na kterém jsme se pro náš časopis už domlouvali.

Rád se se čtenáři podělím.