10. Mahaswi Tatháta – průliv do zářícího srdce Skutečnosti II.

Setkání nemusejí znamenat vždy jen čas minulý, ani kapitolu, která je nějakým způsobem uzavřena.

Často mohou pokračovat i v jemnější rovině anebo může nastat okamžik, kdy se cestičky znovu fyzicky protínají. Znovu Teď a Tady. Co všechno se změnilo od toho minulého Teď a Tady ? Jsme stejní nebo jiní anebo všechno kolem nás jen prochází jako plynoucí odrazy na věčné řece, která se nehýbe … ?

Nevím, jestli někdy bylo v Praze tak prazvláštně klidno a liduprázdno jako 1. ledna 2000 v osm hodin ráno (jen málokdo mi to ale může dosvědčit). Načasované záplavy ohňostrojů a létajících rachejtlí už dávno kdesi odšuměly a vlny noční euforie se nadlouho a beze zbytku rozplynuly v milosrdném tichu polštářů.

První chvíle „nového věku“ – a hned zčerstva si to drožka kvapí k ruzyňskému letišti. I tam to trochu vypadá jako kdyby dnes „nepremávali“ (že by ?). Je to ale docela příjemné – takhle by to tam vlastně mohlo vypadat každý den. Po všech formalitách mi nakonec v ruce zůstávají už jen housle a malý batůžek a chystá se mohutný skok o délce deseti tisíc kilometrů rozložený do dvaceti hodin cesty, po kterých se opět (po téměř dvou letech) otevírají dveře do důvěrně známého a přece vždycky tak trošku nevyzpytatelného indického subkontinentu. Ohřát se na těle i na duši. Hlavně to druhé, kdyby jen trochu šlo …

To se ví, nejdřív si ale jako vždy musíme aspoň trošku odmyslet tu všudypřítomnou a vskutku nepříliš idylickou indickou realitu dneška (uff…) , proti které je třeba taková Praha studánka, kde nejhlubší je les … Ale je zase možná dobré nevyjít úplně ze cviku, říkám si při úvodním dvoudenním beznadějném zaseknutí v éterickém srdci Bombaje (odříkaného chleba …).

Až teprve po tomto malém předtančení se po dalších osmi stech kilometrech cesty na jih začínají kolem pozvolna rozprostírat nekonečná zelená pohoří s neviditelným oceánem někde na vzdáleném obzoru, v místech, kde končí cesty, táhnou se malá rýžová pole a jsou roztroušeny vesničky ze slaměných chýší (které vypadají snad stejně jako před tisíci lety) jako práh do všeobklopující nedohledné džungle. Jedno z těch několika míst v Indii, ze kterých září tajemná energie, jejíž hloubky a síly těžko dohlédnout. Kraj, kde od nepaměti žili velcí mudrci a mystikové a kde je v nedaleké vesničce malý chrám (založený samotným Ádi Šankaráčarjou), který patří k těm vůbec nejsilnějším v Indii. Tam je, pravda, trošku frmol. Ale ještě kousek dál u blízkého podhůří je už jen pár malých stavení v náruči nedohledné zeleně – místo, které se na pár dní stalo opět mým příbytkem a výchozím táborem. Místo setkání – především se sebou samým. Občas je to dobré. Na tom překotném putování a uprostřed plynoucích příběhů se na chvilku zastavit … A ještě navíc v blízkosti, která toho tolik otevírá …

Na chvilku mi problesknou v mysli ty nekonečné tisíce kilometrů, které jsem v těch úvodních dobách svého pobytu v Indii nadšeně projížděl všemi směry a všemi možnými i nemožnými dopravními prostředky od Himalájí až po ty nejjižnější výběžky subkontinentu … Celé dny ve vlaku a v autobusech v divokých podmínkách neznámých krajů. S úsměvem (a vděčně) na to vzpomínám. Ale uplynul nějaký čas a už poznenáhlu nebylo třeba až tolik jezdit, podnikat nová velká putování indickým vnitrozemím. Stačilo se jen vracet na některá místa, která v sobě obsahovala všechno, co jsem kdy v Indii toužil nalézt …

Tak to je jedno z nich. A právě tady teď nějakou dobu pobývá Mahaswi Tatháta, o kterém jsem začal vyprávět v prosincovém čísle. Hlavní podnět a cíl třicetidenní „cesty kolem Indie“ …
„Trošku jsi zlenivěl, můj chlapče“, bylo tentokrát hned první přivítání. No jo, něco na tom asi bude. Člověk se nechá pohltit tolika činnostmi (nebo nečinnostmi) a tak nějak přitom docela opomíjí věci úplně základní a nejdůležitější. Ještě že nám to občas někdo připomene … A vlastně nejen připomene. To jsou ty tisícileté důvěrně známé zkušenosti nespočtu adeptů v blízkosti velkého duchovního mistra: stačí chvíle nebo den nebo dva a najednou, takovým zvláštním malým zázrakem, je k tomu všemu nepostižitelnému uvnitř zase jakoby o malounko blíže. Všechno se začíná pozvolna otevírat, proudy jemných energií čím dál zřetelnější, věčné Teď a Tady znovu lehounce klepe na dveře toho malého neposedného „já“.

Pokolikáté už se setkáváme ? Těžko spočítat. Obzory nekonečné inspirace jako vždy otevřeny dokořán, jen se na ně naladit a udělat první krok … (a hlavně nezapomenout kráčet až časoprostor zase změní své ukazatele …).
A tak plynou dny. Kolem jen vzdálené vrcholky hor, večerní zpěvy cikád, tichý ášram naplněný hlubokým mírem a pohodou a v něm živoucí a láskyplný „průliv do absolutna“ … Co víc si přát …

Jako malou kuriozitu jsem s sebou tentokrát vzal prosincový Dotek … Mahaswi v něm s úsměvem listuje a tak mě najednou napadá zeptat se ho, jestli by třeba pro další díl neměl nějaký vzkaz pro čtenáře v dalekých Čechách. Mahaswi se jen pousměje, já rychle zapínám kazeťáček a to, co následuje, je, milí čtenáři, právě pro vás (tak jak to překládal Ritódgata a spontánně se ptal Ivo) :

I: Je něco, co by Mistr mohl vzkázat čtenářům Doteku ?

MT: Ať jsou svobodní uvnitř své mysli a též velmi uvážliví ve výběru svých učitelů a technik, které by jim měly pomoci v jejich vnitřní evoluci.

I: To často není lehká věc. Stačí se třeba tady v Doteku podívat na ten veliký seznam všech skupin, směrů, učitelů, kursů, seminářů … Někdy lidé přebíhají od jednoho k druhému a ne vždy jim jejich hledání přináší nějaké hlubší a trvalejší uspokojení.

MT: Setkání s duchovním mistrem pomůže člověku nejdříve zakotvit a spočinout sám v sobě. V tom najde svůj výchozí bod, vnitřní uspokojení a uvědomí si svou současnou vnitřní konstelaci. Pak by se měl snažit definovat své bezprostřední cíle. A cokoliv potom dělá – ať jsou to vnější aktivity nebo vlastní sádhana – to vše by mu mělo pomáhat přivést ho z bodu, kde je právě teď, do bodu, kde by si přál být. Taková spojitost a integrace by tu měly být. Pouhé přebíhání z jedné techniky k druhé nebo z jednoho systému cvičení do druhého jen ze zvědavosti nebo pro vyzkoušení nevede nikam.

I: Ne vždy je ale možnost setkat se se skutečným duchovním mistrem …

MT: Ten může mít mnoho podob … Prozřetelnost nás povede správným směrem pokud se jí otevřeme nebo požádáme, mnohé nám pak může naznačit spoustou svých cestiček a prostředníků … Může to být náhodná poznámka, „náhodné“ setkání, může to být obraz ve snu, může to být třeba i takový článek, ukazatelů je mnoho. I zdánlivě velmi nevýznamné věci mohou často znamenat velmi zásadní a pozitivní přelom v našem duchovním životě. Vzpomeň si třeba jakou „náhodou“ jsi ty sám našel cestu do tohoto ášramu … Je třeba být otevřený. A též laskavý vůči sobě i všemu kolem. Nenadávat a nestěžovat si. Prozřetelnost je vždy připravena nám pomoci …
Často slyšíme, že „mája“ – vesmírná iluze – nás klame a odvádí od Pravdy. Tak to není. „Mája“ je ve skutečnosti vnitřní síla přirozenosti, která nás vede ke skutečné pravdě. Jen skrze sílu a požehnání „máji“ můžeme dosáhnout skutečného Poznání. „Mája“ je vždycky připravená a „nadšená“ přivést všechny individuální duše k nejhlubší Pravdě. Musíme být jen upřímní a otevření. Pak nás prozřetelnost svými nevyzpytatelnými cestičkami povede právě Tam. Na to se každý může plným srdcem spolehnout. Vždycky a za každých okolností. To je ta nejpravdivější a nejjistější věc na tomto světě. Jen ty cesty a metody mohou být často překvapivé a ne vždy právě v rámci naší běžné logiky.

I: Člověk se může rozhodnout, že začne na sobě nějak pracovat, něco cvičit, ale existuje tolik nejrůznějších metod a technik, jak můžeme najisto a bez vnější pomoci vědět, že právě toto je pro nás to pravé a prospěšné ?

MT: Pokud člověk něco následuje a cvičí naplno a vážně, velmi brzy bude jasné, jestli je to pro něj vhodné nebo ne. Aspoň na jednu věc je možné se spolehnout – pokud zvolené cvičení nedokážeme cvičit ani po delší době pravidelně, necítíme se v něm dobře a dělá nám stále problémy, asi to není cvičení pro nás. Pointa není v účinnosti samotného cvičení, ale v kompaktibilitě cvičení a konkrétní osoby. Každá technika je sama o sobě dobrá. Důležité je však harmonické propojení určitého typu cvičení s určitým typem osobnosti a též samozřejmě upřímnost, nadšení a vytrvalost ve cvičení. Neměli bychom ale na druhé straně zdůvodňovat lenost a pohodlnost neúčinností nebo nevhodností cvičení.

I: Je možná o něco snadnější plně se ponořit do svého nitra tady, v této hluboce inspirující atmosféře ášramu na pokraji džungle, než uprostřed našeho běžného evropského denního života, který je často plný problémů, spěchu, stresů. Někdy mohou být tyto problémy nakupené v mysli silnější než nadšení pro cvičení a sebeobjevování …

MT: Všechny tyto věci se akumulují. Ale právě denním cvičením, sádhanou, jakkoliv malou, je možné tyto mentální problémy postupně čistit a odstraňovat. To je první stadium meditace a jakéhokoliv duchovního cvičení – zbavit se „nečistot“ nashromážděných v denním životě, ať už jsou jejich zdrojem problémy pracovní, rodinné nebo třeba zdravotní. To vše může být postupně pročištěno a odstraněno denním cvičením. Důležité je ale nemít v samotném počátku příliš velká očekávání. V tomto prvním stadiu je to taková očistná koupel – pro duši. To je velmi důležitá etapa. Je to stejné jako když přijdeme domů a umyjeme se od všeho, čím jsme se ušpinili – to každý přirozeně udělá. Podobně je možné a vlastně nutné „umýt“ a „vykoupat“ i naši mysl od všech tlaků a problémů, kterými na ni během dne vnější svět působil, unavil ji a otupil. A tak si po příchodu domů může každý sednout k meditaci, postačí i pět deset minut. Meditace ráno zase dodá sílu a inspiraci pro celý den. Meditace večer před spaním může účinně zrelaxovat mysl i tělo a připravit ji k hlubokému nočnímu odpočinku. Jakkoliv malý čas se cvičení věnuje, je-li tu upřímnost a pravidelnost, každý za nějakou dobu pocítí velké pozitivní změny ve svém vnějším i vnitřním životě – bude to krok kupředu na cestě. To je naprosto jistá věc.

I: Někdy převažuje představa, že konečným cílem naší sádhany a meditace je stav, v němž se oprostíme od všech vjemů a iluzí, odhodíme všechny vnější aktivity a setrváme ničím nerušeni v dokonalém a trvalém ponoření do svého nitra … Samádhi… Vyvanutí …

MT: (s úsměvem) To je běžná nezralá představa. Ve skutečnosti je to jen první krok, ne cíl … Je to jako když se zamiluješ do nějaké dívky. Abys mohl být pořád s ní, zapomínáš nějakou dobu na všechno ostatní. Ale pak se s ní oženíš a začneš se zase postupně vracet ke všemu ostatnímu … Podobně i na duchovní cestě – všechny druhy „samádhi“ a „vytržení“ mohou přijít, ale pak se zase všechno dříve nebo později vrací do plné Skutečnosti. Ale pokud tu není správné vedení, je snadné uváznout někde v půli cesty. Kvůli dívce opustit všechno, rodinu, práci … a pak na ni nakonec zapomenout a jít zase někam jinam … To se děje docela často.
Nejsme tady, abychom odtud utekli, ale abychom něco naplnili. Skutečná duchovní cesta spočívá v postupné integraci všech rovin – fyzické, mentální i duchovní. Je to cesta pročištění, energizace, vzestupu energií, otevření se duchovnímu světlu a jeho promítnutí do všech rovin naší existence … tudy vede plné a vědomé spočinutí ve vůli Nejvyššího … To je naplnění …

Mahaswi pomalu odkládá časopis na stoleček a zůstává dlouho a nehybně s úsměvem sedět. Slova dozněla a přece se všechno jakoby právě teď naplno a doopravdy rozeznívá. Zdá se, jako by i ten nedohledný okolní prostor pozvolna ztrácel své hranice. Ticho se beze zbytku naplňuje závratnou vibrující energií i Láskou, která nezačíná a nepomíjí. Hudba jediného Srdce …

Možná, že právě to je ten skutečný vzkaz. Snad se mezi těmito řádky aspoň na chvilinku rozzáří …

Příště se s vámi těším zase na shledanou.

Ivo Sedláček