7. Nisargadatta Madarádž a Raméš Balsekar – světla poznání v centru velkoměsta I.

O těch, co prošli celý svět a hvězdičku našli před domovem, se už pár stránek popsalo.

I my se často vypravujeme na daleké a obtížné poutě a přitom to, co hledáme, může být třeba hned ve vedlejší ulici…

Taková Bombaj se například může na první pohled zdát nepříliš ideálním místem pro hledání té pravé duchovní inspirace. Gigantická šestnáctimiliónová metropole pulzující od svítání ke svítání svým ohlušujícím a nepřehledným rytmem opravdu nepřipomíná čítanková místa, na kterých by nás mohla očekávat inspirující duchovní setkání. A přece zdání může někdy klamat …

Pět let byla Bombaj v Indii mým základním táborem. Tady jsem měl veškeré zázemí, hudební vedení i všechny potřebné kontakty. Nenapadlo by mě však, že i zde mohu přijít do přímého kontaktu s tím, za čím jsem se všemi směry napříč Indií tak často vydával. Že i samotná Bombaj má své mystické podhoubí, jsem zjistil až za nějaký čas – stačilo jen trochu otevřít oči.

Tak třeba skoro dva roky mi trvalo, než mě napadlo navštívit Hadži Ali – proslulou hrobku muslimského světce, která se nachází přímo na moři a vede k ní pěšinka schůdná jen za odlivu (a měl jsem ji přitom přímo u nosu – bydlel jsem od ní asi tak čtyři sta metrů !). A žasnul jsem jaká silná a inspirující atmosféra se tam člověka dotýká (pak jsem tam, to se ví, začal chodit o něco častěji).

Kromě toho právě v Bombaji prožil celý svůj život veliký duchovní mistr, jehož vnitřní poznání se dá přirovnat snad jen k poznání Ramana Maharišiho – Nisargadatta Maharádž. Narodil se roku 1896 v prosté rodině a celou první kapitolu svého života prožil standartním způsobem: oženil se, měl děti a otevřel si v Bombaji obchůdek s cigaretami. Když mu bylo asi pětatřicet, vzal ho jeho přítel s sebou na návštěvu svého gurua Sidharaméšvára . Toto setkání mělo na Nisargadattu osudový vliv. Na podnět Sidharaméšvára se přes tři roky naplno ponořil do hledání svého skutečného já, až se mu postupně otevřely i ty poslední závoje odhalující samotný zdroj Skutečnosti. Poté opustil Bombaj a vydal se do Himalájí, aby strávil zbytek života jako potulný poutník. Po krátké době se však navrátil zpět do Bombaje, kde až do své smrti v roce 1981 žil obyčejným životem prodavače cigaret. V sedmdesátých letech za ním začali přicházet první návštěvníci a duchovní hledači, kteří si v úžasu uvědomovali, že sedí před dokonale osvíceným mistrem nedohledné hloubky poznání. Brzy je následovali návštěvníci z celého světa, a to obzvláště poté, co byla publikována kniha „I am That“ („Jsem To“) zachycující Nisargadattovy dialogy s návštěvníky. Popravdě řečeno – není divu. Hlubiny, kterých se Nisargadattovy osobité odpovědi a komentáře i ve své tištěné podobě tak výstižně dotýkají, se často nacházejí na samotné hranici nesdělitelna a zároveň jsou tak neuvěřitelně živé a přesné, že mysl čtenáře (natož naslouchajícího) je často náhle a spontánně obrácena ke svému vlastnímu zdroji. Totéž platí i o několika následujících knihách obsahujících další Nisargadattovy dialogy (případným zájemcům však ke skutečně inspirující četbě doporučuji původní anglické verze).

Snažil jsem se několikrát zjistit, kde je vlastně to místo, kde v Bombaji Nisargadatta Maharádž žil a je-li tam ještě ten pokojík, ve kterém po celý život bydlel a přijímal návštěvníky (to by tak bylo, kdybych se tam mohl jít podívat, na chvíli si sednout …). Dlouho bez úspěchu. Až jednou mě napadlo zeptat se v malém knižním vydavatelství, které publikovalo indickou verzi „I am That“. A byl to dobrý nápad – tam jsem se totiž konečně hledanou adresu dozvěděl.

Hned druhého dne (byla to zrovna neděle) jsem nedočkavě vyrazil. I když jsem se v Bombaji vyznal už docela dobře, tohle byla zrovna čtvrť, kam jsem ještě nikdy nezavítal, takže až po chvílích poctivého bloudění se mi podařilo konečně vjet do té správné uličky obklopené rušným a nepříliš malebným okolím. Došel jsem až ke dveřím s číslem uvedeným na svém papírku a vstoupil do nízkého a poněkud zchátralého řadového domku. Ocitl jsem se v malé, úzké a potemnělé chodbičce, do níž přes několik pootevřených dveří pronikala směsice hlasů. Za chvíli vyběhlo ven nějaké dítě, zastavilo se a s otevřenou pusou na mě překvapeně zíralo. Za okamžik se v chodbičce seběhli i další překvapení obyvatelé tohoto příbytku a tázavými pohledy se snažili vyzvědět příčinu mé (asi dost nezvyklé) návštěvy. Pochopil jsem, že angličtina mi tady asi moc nepomůže, tak jsem jen několikrát za sebou s rozevlátými gesty tázavě opakoval: „Nisargadatta Maharádž ?“. Všichni jen kroutili nechápavě hlavou. Tak co teď, říkal jsem si. Za chviličku se ale na chodbičce objevil další muž (kterého asi někdo rychle přivolal). Ten obhlédl situaci a pak začal neumělou angličtinou zjišťovat důvod mé návštěvy. Sláva. Když konečně pochopil proč jsem přišel, ujistil mě, že Maharádž už mnoho let nežije.

„Já vím“, říkám, „ale je tu ještě ten pokojík, kde žil ?“
„Ano, tady“, ukázal muž na jedny z dveří, na nichž visel mohutný zámek.
„A bylo by možné se tam jít podívat ?“
Muž zakroutil hlavou: „Ne, je to zamčené. Chodí sem ale občas Maharádžův syn.“
„A kde bych ho mohl najít ? “, ptám se hned dychtivě.
„Má tady hned vedle obchod s cigaretami. Ale bude tam až zítra, dnes je neděle.“
„Je to stejný obchůdek, ve kterém prodával sám Maharádž ?“, ptám se ještě nevěřícně.
„Ano. Přijď zítra“.

Takže hned druhého dne dopoledne vyrážím do těchto míst znovu. Cigaretový krámek na rohu ulice je tentokrát otevřen a sedí v něm asi šedesátiletý muž v bílých šatech a bílé čepici na hlavě. Kolem sebe má naskládány krabičky s cigaretami a před sebou vyloženy neodmyslitelné zelené lístky betelu. Zdravím ho a snažím se mu vylíčit důvod své návštěvy. Ukazuje se, že je to skutečně Nisargadattův syn a že mluví docela dobře anglicky, což dost usnadňuje situaci.

„Ano, za chvíli tam půjdu,“ odvětil na mou otázku, zda by bylo možné jít se podívat do Nisargadattova pokojíku. Za nějakou chvíli sestoupil ze své židle, nechal na ni usednout kolegu z protějšího krámku a vyšli jsme.
Když pozvolna odemykal těžký zámek u dveří Nisargadattova pokojíku, nemohl jsem se ubránit té zvláštní chvějivé náladě, ve které se mísí dojetí, očekávání i chystající se naplnění něčeho málo uvěřitelného. Když se v knihách znovu a znovu noříme do moudrých slov velkých mistrů, v té chvíli se pro nás oni sami i reálie, v nichž působili, nacházejí někde v abstraktních sférách, do kterých nemáme možnost fyzicky vstoupit, někde daleko, daleko, za devatero horami a lesy. A najednou je tu jen jeden kovový zámek a staré dveře, které oddělují od místa, v němž se po léta odehrávaly všechny ty fascinující dialogy osvíceného mistra s nespočtem hledačů, kteří za ním přicházeli.

Dveře se po chvíli ztěžka otevírají, Nisargadattův syn zavěšuje zámek na hák a vchází dovnitř. Pomalu ho následuji. Za dveřmi jsou úzké dřevěné schody, po kterých je třeba opatrně vyšplhat a pak už je tu jen malý podkrovní pokojík – místo, kde trávil svůj život Nisargadatta Maharádž. Je zřejmé, že pokojík zůstal od Nisargadattovy smrti zachován ve své původní podobě. Pod oknem je malý stolek, na němž je umístěna Nisargadattova fotografie, květiny, lampička a vonné tyčinky. Kromě několika dalších fotografií na stěnách je pokojík vlastně prázdný. Nisargadattův syn vyměňuje květiny ve váze, zapaluje lampičku a otírá prach na fotografiích. Poté usedá ke stolečku a chvíli tiše rozjímá. Pak začíná recitovat rituální mantry a vykonává na tomto posvátném místě malý obřad. Nakonec zapaluje kafr na měděné lžíci, obchází s ním celou místnost a přichází nakonec i ke mně, abych se tohoto plamene mohl též symbolicky dotknout. Jeho malý rituál je tím u konce. Ještě jednou všechno kolem obhlíží, pak se ke mně obrací a říká: „Musím se teď vrátit zpátky do obchodu.“
To mě trošku rozesmutňuje. „A nemohl bych tu ještě chvíli pobýt ?“ ptám se ho s prosebným výrazem ve tváři.
„Proč ne, pak se za mnou stav v obchodě“, odvětil Nisargadattův syn, sestoupil ze schodů a zavřel za sebou dveře.

Tak. A jsem tady úplně sám. V místnosti, ve které prožil celý svůj život Nisargadatta Maharádž … Obcházím znovu kolem dokola celý pokojík. Potom usedám a pozvolna se nořím do atmosféry tohoto místa, v němž se tolika hledajícím po léta otevíraly ty nejhlubší aspekty Existence … Pestrý okolní ruch přichází čím dál z větší dálky, jakoby skrze neviditelnou skleněnou stěnu a za chvíli už z něj skoro nic nevnímám. Jak lehké je tady zavřít oči a ponořit se do nehybného ticha uvnitř … Jako by mě tam pozvolna vtahoval nějaký neviditelný proud, stačí se mu jen nebránit … Jeskyně Virupakša uprostřed Bombaje ?
Až za dlouhou dobu otevírám oči a znovu postupně vnímám celý prostor kolem sebe. Chvíli pak spočívám na Nisargadattově fotografii.

„Abys pochopil, co ve skutečnosti jsi, musíš nejdřív pochopit, co nejsi. Nepatříš ke světu, nejsi dokonce ani ve světě. Svět sám o sobě neexistuje, jen ty sám existuješ. Vytváříš si svět ve své mysli jako sen. A stejně jako nemůžeš oddělit sen od toho, komu se zdá, nemůže existovat ani svět nezávisle na tvém vědomí. Ty jsi nezávislý, ne svět. Nedělej si starosti se světem, který jsi vytvořil. Přestaň hledat štěstí a skutečnost ve snu a probudíš se. Nepotřebuješ odhalit všechna „proč“ a „jak“, otázky nemají nikdy konce. Odlož všechny tužby, ponoř mysl do ticha a objevíš vše.“

Upřímně zdravím tohoto velikého mistra, jehož duch a energie jsou tu stále tak živě a intenzívně přítomny, pomalu se zvedám, sestupuji z dřevěných schůdků a vydávám se zpět k cigaretovému krámku. Znovu se tak ocitám na rušné ulici, ale zdá se , jako by se mě celý ten hluk teď vůbec nedotýkal, jako by jen nezaujatě vycházel z jednoho velikého všudypřítomného ticha; ani zběsilé zatroubení taxíku přímo za mnou mě nevyvádí z vnitřního úsměvu – je to zvláštní, příjemné, jsem zvědavý jak dlouho to vydrží …

Děkuji Nisargadattovu synovi za laskavost i za předběžný souhlas s mými dalšími návštěvami. Už skoro odcházím a vtom slyším, jak na mě ještě volá: „Byl jsi za Raméšem Balsekarem ?“
„Raméšem Balsekarem ? Ne. Kdo to je ?“
„Ty neznáš Raméše Balsekara? Je to Maharádžův hlavní žák, pokračovatel a sám též velký džňání. Napsal i několik knih.“
„Bydlí v Bombaji ? Je možné ho navštívit?“, táži se překvapeně.
„Dám ti na něj telefon.“
To jsou věci, říkám si. A protože nerad něco odkládám, hned po příchodu domů vytáčím obdržené číslo. Ozývá se sám Raméš Balsekar. Krátce se představuji, vysvětluji jak jsem přišel k jeho telefonnímu číslu a ptám se, jestli by bylo možné ho navštívit. Souhlasí a domlouváme si schůzku na následující den odpoledne. Když chci ještě upřesnit kde vlastně bydlí, ukazuje se, že je to asi velmi blízko mého příbytku, jen na tu ulici si nějak nevzpomínám.

Druhý den odpoledne pak začínám pátrat ve velmi blízkém a pak i o něco širším okolí, ale hledanou ulici stále nějak nemohu najít. (Mimochodem – ptát se v Indii na cestu je velice ošemetná věc: i když tázaný nemá o hledaném místě ani nejmenší tušení, cestu vždy velmi ochotně a podrobně popíše, ale to, že nemá tušení, se samozřejmě ukáže až později). Po téměř půlhodinovém hledání však nevěřím vlastním očím: Hledanou ulici (po které jsem pátral v několikakilometrovém okolí) mám asi třicet kroků od vlastních dveří a je to přesně ta, kam si už dva roky chodívám denně kupovat ovoce a zeleninu, jenom jsem si nějak nevšiml jak se vlastně jmenuje. (Jakže to bylo s tou betlémskou hvězdou ?)

Snadno už pak podle adresy nacházím ten správný dům (je asi dvěstě metrů od mého vlastního obydlí), vyjíždím výtahem do šestého patra a zvoním na dveře s cedulkou R.Balsekar. Za chvíli se dveře otevírají a hned v prvním okamžiku vím, že onen asi pětasedmdesátiletý muž plný vitality a s hluboce zářícíma očima, který mi přišel otevřít, je sám Raméš Balsekar. A někde v hloubi duše též cítím, že se otevírá další z velkých setkání. A o to se zase rád podělím příště .