Povzdech nad kvalitou některých překladů

Návštěva našich specializovaných „duchovních“ knihkupectví v nás občas může vyvolat malý úžas nad tím, co všechno už se u nás za těch pár let stihlo přeložit a vydat – možná už opravdu úplně všechno (ovšem běžící pás sviští dál a nezastavuje se).

Je to na jedné straně dobře, bylo tu přece jen dlouhou dobu určité vakuum, které je třeba zaplnit. Ale při pozornějším zalistování některými svazky se člověk možná neubrání onomu pověstnému pocitu, že méně by mohlo být někdy více. A to ani ne tak z hlediska samotného výběru titulů, kde se přirozeně potkávají knihy hodnotné s dílky o poznání méně inspirujícími (tady si koneckonců každý může vybrat), ale spíše z hlediska procesu jejich „počešťování“. Vedle velmi kvalitních a výstižných překladů tu totiž občas nacházíme i pokusy úrovně spíše amatérské, nadšenecké a jazykově neprofesionální (které by mohly najít jisté opodstatnění tak leda v edici někdejších legendárních „samizdatů“ a odtud možná některé také pocházejí). A tady už bohužel žádný výběr není, malokterý titul v této poněkud specializované oblasti by si některý nakladatel dovolil vydat znovu v jiném, byť kvalitnějším překladu. Takže tu vlastně platí ono „kdo dřív přijde...“ I když někdo chodí snad až příliš brzy...

A tak když se člověk pokusí ponořit do stránek některých knih, může se v něm občas objevit pocit výrazného až dráždivého jazykového „sucha“, slova místy kloužou do krku jako klacíky a myšlenky je někdy třeba pečlivě a intuitivně lovit ze spojiva výrazů a termínů poněkud krkolomných či muzejně zkostnatělých. V této souvislosti (budiž mi odpuštěno) mě napadají mimo jiné třeba české verze dialogů Ramany Maharišiho, Nisargadatty Maharádže nebo překlady některých klasických advaitistických textů a z novějších třeba velká obrazová kniha o Ramana Maharišim (tady čeština přímo úpí...)

Podaří-li se čtenáři prokousat významnější porcí takovéto knihy, může si – kromě jiného – snadno pomyslet, že tohle „duchovno“ je asi věda poněkud odlehlá a že ti, kterým se tato přímá řeč vkládá do úst, museli být asi trochu divní patroni, když dokázali takhle strojeně a nepřirozeně mluvit . Má-li ale někdo k dispozici výchozí anglickou předlohu, ví, že to s nimi zase tak úplně zlé nebylo (i když i samotná angličtina je tu často jen překladem). A když tuto předlohu někdo zná dokonce velmi důvěrně, může se mu při četbě některých českých ekvivalentů občas na hlavě údivem zježit i nějaký ten vlas.

Ano, vím, není to lehké, některé termíny a slovní spojení se do češtiny opravdu překládají nesnadno, ale to se nedá nic dělat ! Tady už se musí uplatnit určitý tvůrčí vklad překladatele, tady nejde jen o prosté a mechanické překládání anglických slovíček do češtiny. Jeden a tentýž termín může mít třeba v různých souvislostech různé opisy, jiná významová vyjádření a podobně. A pak je tady samozřejmě rovina čistě jazyková, stylistická – vyžadující skutečný cit a erudici, má-li to jazykově opravdu za něco stát a mít určitého ducha, určitou slovní a větnou kulturu a především určitou přirozenost vyjádření. Důsledná a detailní preciznost překladu by snad přitom měla být samozřejmostí – bohužel mnohdy se s tím též příliš cavyky nedělají: slovo sem slovo tam nehraje roli, některý obtížnější přívlastek či slovní spojení raději taktně vynecháme – že ano, zato například anglická průběhová příčestí budeme téměř s důslednou pravidelností nahrazovat českými přechodníky – zní to opravdu libě a přirozeně (např. když je anglické „speaking“ překládáno jako „hovoře“) atd. atd.

Překladatelská práce je vskutku nelehká, je proto záležitostí ryze profesionální a vyžaduje specializované vzdělání a praxi v oboru. Rozumět textu v cizím jazyce je jedna věc a postupně ji zvládne skoro každý, ovšem text překládat – to už je proces velmi nesnadný a narážející na mnohá úskalí. Stejně jako amatérští hudebníci nebudou aspirovat na recitály v koncertních síních, ani amatérští překladatelé by asi neměli figurovat ve veřejně vydávaných knihách – nebo je snad duchovní literatura méně hodnotná a vyžaduje menší editační péči než jakákoliv jiná literatura, ve které by si žádný neprofesionál na oficiální překlad nikdy netroufl, ani by mu to vlastně nebylo umožněno?

Nejlepším doporučením pro čtenáře by asi v této souvislosti mohlo být – naučit se pořádně anglicky. Ale bohudíky (pro ty, kteří přece jen dávají přednost českým verzím) i v této oblasti tu pořád ještě zůstává dost kvalitních a vysoce profesionálních českých překladů. Radostným a regenerujícím balzámem na někdy notně pošramocenou nebo zmatenou čtenářskou duši mohou být třeba ty, pod nimiž je podepsán například Dušan Zbavitel. To pak člověk (po přestálých těžkopádných zážitcích) téměř se slzami dojetí šeptá – ano, ještě tu zbyl někdo, kdo opravdu umí česky (i anglicky). A nechává se s požitkem ovívat větami, které mají ducha i melodii, slovními spojeními, která dávají smysl a vděčně ocení i výrazy, které přesně a především česky odrážejí myšlenky předlohy (z posledních příspěvků pana Zbavitele mě napadá třeba pozoruhodná a skvěle přeložená Tibetská kniha o životě a smrti).

Takový je tedy drobný povzdech jednoho neuspokojeného čtenáře. Ale protože – jak často slýchám od dalších spolučtenářů – není v této souvislosti zdaleka osamocen, dovolil jsem si podělit se o něj i na tomto malém fóru. I když to asi není reálné, přetrvává ve mně prostě pocit, že některé již vydané knihy by si zasloužily být přeloženy znovu, jinak a lépe. Některé z nich totiž mohou ve své stávající české podobě vykonávat onomu původnímu inspirujícímu poselství službu poněkud medvědí (i když samotní medvědi jsou určitě hodní a mysleli to dobře). Je to prostě škoda.