4. Hamsa Baba – Velký sidha v planinach za Benáresem

V tolika nejrůznějších podobách naplno září v některých lidských bytostech, skrze něž se nás pak může přímo dotýkat, nastavovat zrcadla a komunikovat s námi v nespočtu úrovní. Nejsou tu žádné hranice. Může to být podoba duše zcela ponořené do svého Já. Nebo srdce přetékající oddanou láskou. Strhující osobnost naplněná neutuchajícími aktivitami. Nebo i to nejprostší, nejméně nápadné zářivé lidství. Anebo bytost, pro kterou běžné hranice a „fyzikální“ limity našeho hmotného světa neznamenají vůbec žádná omezení – klasické texty používají termínu „sidha“…

Velký jógín Dévraha Baba, kterému byla věnována předchozí kapitola, opustil svou tělesnou schránku těsně předtím, než jsem se ocitl v Indii. A tak ty úplně první kroky, ke kterým jsem se chystal už dlouho před odjezdem, zůstaly zdánlivě nenaplněny. Ale nakonec se (jak už to tak chodí) za nějaký ten čas přece jen, i když nepřímo, naplnily…

Při jedné ze svých návštěv Benáresu jsem se blíže spřátelil s Prátapem – chlapcem, který pečoval o domácnost mé houslové „guru“ N. Rajam. Potěšilo mě zejména, že měl upřímný zájem o duchovní věci, cvičil jógu i meditoval. Když jsem ho navštívil, hned mě v jeho meditačním koutku zaujala fotografie bělovousého askety, kterou zjevně udržoval ve velké úctě. Samozřejmě mě hned zajímalo kdo to je. „To je můj guru – Vairági Baba“, pravil s upřímnou úctou. „Je to velký jogín a žije tady v Benáresu. Je žákem Hamsa Baby, který je považovaný za reinkarnaci velikého jogína Dévraha Baby. Slyšel jsi něco o Dévraha Babovi?“ Dévraha Baba ! Pocítil jsem jemné vnitřní zachvění. „A bylo by možné se s Vairági Babou setkat ?“ zeptal jsem se hned plný očekávání. „Proč ne, půjdu za ním zítra odpoledne, tak můžeme jít spolu.“

Druhého dne jsme se tedy vypravili do bizarní spleti benáreských uliček a postupně dorazili až k domečku, v jehož horní části sídlil Vairági Baba. Baba seděl ve svém pokojíku na dřevěné posteli a nejdříve si začal povídat s Prátapem, čemuž jsem samozřejmě moc nerozuměl. Mou pozornost ale hned pohltila veliká zarámovaná fotografie visící na stěně. Nebylo pochyb, že to je Hamsa Baba – tolik se podobal Dévraha Babovi ! Vairági Baba se mě pak prostřednictvím Prátapova snaživého tlumočení zeptal na pár běžných otázek, potom ukázal na fotografii a pravil: „To je Hamsa Dévraha Baba – náš velký guru. Má ášram asi sedmdesát kilometrů od Benáresu.“ „A bylo by možné ho navštívit ?“ ptal jsem se hned nedočkavě. „A jak dlouho tu ještě budeš ?“ zeptal se mě Vairági Baba. „Ještě tak týden“. „Tak to nepůjde, celý měsíc tam teď nebude. Možná příště“, řekl Vairági Baba a vesele se na mě usmál.

Pár měsíců trvalo než jsem opět zavítal do tohoto legendárního indického města. Tentokrát už ne úplně sám (jako celé tři předchozí roky cestování), ale společně s Gejzou Timčákem, který se po patnácti letech opět na několik týdnů vypravil do Indie. A jedním z našich prvních cílů byl právě Benáres a – Hamsa Baba.

S Gejzou a Prátapem jsme nejdříve společně navštívili Vairági Babu, který nás ujistil, že tentokrát už nastala ta správná chvíle, abychom se za Hamsa Babou vypravili.

A tak jsme se následujícího dne s jeho požehnáním vydali do ášramu Hamsa Baby, který se nacházel u vesničky vzdálené asi sedmdesát kilometrů od Benáresu. Nenapadlo by mě, že tato relativně krátká vzdálenost se může proměnit v sedmihodinovou odyseu, během níž budeme mít postupně možnost vystřídat všechny dostupné dopravní prostředky (včetně jednorukého závěsu na zadním nárazníku jeepu, ve kterém už bylo pohodlně usazeno aspoň pětadvacet lidí). Jen díky zběhlosti našeho „domorodého“ přítele Prátapa jsme byli nakonec schopni dosáhnout kýženého cíle naší spletité cesty.

Po dvouhodinovém průjezdu Mirzápurem – jedním z nejméně idylických měst, které jsem kdy v Indii viděl (brrr…) – a dalších několika posunech nepříliš ochotnými (a mazanými) rikšami jsme se nakonec ocitli uprostřed obrovské planiny, kterou vedla jen úzká cesta a kolem bylo prázdno … Nikde nic a hlavně nikde nikdo. Kam jen člověk dohlédl, veliká planina s nízkými nazelenalými kopečky na vzdáleném obzoru, lehce vyschlá země a TICHO – úkaz v Indii zcela mimořádný (vzácný asi jako pravá perla na dně jihočeského rybníka).

Naše poslední rikša zmizela někde za obzorem a my jsme pomalu kráčeli po úzké polní cestě. A postupně se před námi začaly objevovat obrysy několika budov, které jakoby vyrůstaly uprostřed nehybných a pustých polí. Ášram Hamsa Baby. Každého z nás začaly asi naplňovat velmi zvláštní pocity, nikdo nemluvil a ášram se každým krokem tiše přibližoval. Když jsme ho měli už skoro na dosah, vynořil se odněkud muž v jednoduchém přehozu, pozdravil nás a tázal se po důvodu naší návštěvy. Když jsme mu sdělili, že bychom se rádi setkali s Hamsa Babou, pokývl hlavou a zavedl nás do asketicky vybavené místnosti, kam jsme si odložili věci. A pak jsme se spolu s ním vydali dalších sto metrů po travnaté polní cestičce, odkud se už z dálky rýsovala ta pověstná dřevěná plošina na čtyřech velikých kůlech (manča), kterou jsem znal ze všech fotografií Dévraha Baby.

Čím blíže jsme přicházeli, tím jasněji se nám zdálo, že slyšíme nějaký zpěv. Ne, nebyl to vlastně zpěv – bylo to něco, co se nedá nijak zařadit a definovat, něco vskutku zvláštního. A po dalších několika krocích jsme najednou uviděli Hamsa Babu, který seděl na své vyvýšené plošince, upřeně se na nás díval, zvolna se přitom pokyvoval a „zpíval“:

„húem húem aj hú hú húem aj húem aj hú hú hú emaj emaj emaj húemaj …..“

Zastavili jsme se až těsně pod jeho plošinou. Baba se na nás stále díval, pohupoval hlavou a pokračoval ve svém „zpěvu“. Byl to velmi zvláštní okamžik, v němž se najednou věci a pocity jakoby spojily v několika úrovních: Hamsa Baba na nás stále upřeně hleděl a „zpíval“, pak ta nedohledná planina všude kolem navozující sama o sobě stav intenzivního ztišení, místo, kde léta prodléval Dévraha Baba, naše dlouhá cesta, která se završila … Začal mě přeplňovat pocit příjemné, silné a radostné závrati, potřeboval jsem se v jednu chvíli snad i něčeho chytit, ale nebylo čeho …

„hú hú húemaj húemaj ….“

Teď jsem si teprve vzpomněl, že to je brahmavání, „mystický jazyk“, kterým Hamsa Baba jako zrcadlo odráží každého, kdo za ním přichází – o tom se přece Vairági Baba několikrát zmiňoval … (Ale teprve až večer mě ťuklo do hlavy, co vlastně znamenala ta „písnička“, kterou nás Hamsa Baba vítal a ve které se tímto zvláštním způsobem odrazil i hlavní důvod a motivace naší návštěvy: húemaj není přece nic jiného než who am I ! - i když Hamsa Baba samozřejmě jinak anglicky nemluví).

Hamsa Baba ještě chvíli „prozpěvoval“ a my jsme ho mezitím všichni uctivě pozdravili. Baba nám pak pokynul a začal se nás prostřednictvím Prátapa (a jeho velmi skromné angličtiny) ptát na naše místopisné údaje. Každou chvíli se při tom na nás jen tak beze slova zadíval a pokynul nám. Prátap byl tak fascinován, že nám postupně zapomínal překládat, což nás chvílemi docela mrzelo, protože Baba občas zjevně říkal věci, které by nás mohly i zajímat.

„Co vás ke mně přivedlo ? Co si ode mě přejete ?“ rozpomněl se zase na chvíli náš tlumočník. Nadechli jsme se k odpovědi, ale Baba už vlastně na ni ani nečekal. Pokynul nám a řekl: „Teď jen stůjte.“ Chvíli se na nás díval a pak začal najednou škrábat prsty na hranu svého posedu. Trvalo jen pár vteřin a začal jsem cítit velmi intenzivní teplo někde v oblasti muládhary. Velmi brzy se toto teplo začalo jakoby spirálovitě zvedat a zvedat a měl jsem pocit, jako by se i celé tělo začalo trochu chvět. „Co cítíte ?“ zeptal se Hamsa Baba a přestal škrábat. Gejza to začal hned popisovat a kupodivu to byly úplně stejné pocity, jaké jsem měl já ( Prátap se to snažil překládat). Baba pokyvoval hlavou. „Zavřete oči“, řekl. A znovu začal škrábat na svou dřevěnou ohrádku. Všechno bylo v tu chvíli ještě mnohem intenzivnější – jako by spousty vibrujících a vzhůru stoupajících energetických proudů začaly naplňovat celé tělo, jehož hranice se zdály být čím dál abstraktnější … Musel jsem dokonce v jednom okamžiku na moment otevřít oči, protože jsem měl pocit, že už snad neudržím rovnováhu.

„A co cítíte teď ?“ zeptal se po chvíli Hamsa Baba. Bylo to opravdu zvláštní. Baba se jen usmíval a začal si na chvíli zase něco povídat s Prátapem. Pak se na nás opět zadíval a zeptal se: „Není vám zima na nohy ?“. Stáli jsme totiž úplně bosí na kamenné plošině před jeho chatkou a přece jen se už schylovalo k podvečeru, takže trocha chladu od země opravdu přicházelo. Baba pokýval hlavou a řekl: „Garam, garam“ (teplo, teplo – tomu jsem i v rámci svých nedokonalých znalostí hindštiny rozuměl). Pak začal opět škrábat na svou dřevěnou obrubu. A najednou jsem měl pocit, jako by se pode mnou doslova rozžhavila zem a směrem od chodidel začalo stoupat obrovské teplo. Trvalo to několik intenzivních chvil, pak škrabání ustalo a my jsme opět tiše stáli u chaloupky na kůlech, odkud se na nás téměř vesele a lišácky díval Hamsa Baba. „A co cítíte teď ?“ ptal se a pak opět na chvíli přešel do svého brahmavání. Ta zvláštní, nedefinovatelná síla tohoto (docela kuriózního) „zpěvu“ byla v té chvíli více než pozoruhodná …

„A ještě něco byste chtěli ?“ zeptal se najednou. „Átma dhjána“, odvětil Gejza bez rozmýšlení. Baba pokýval hlavou a řekl: „To je těžké, to je velmi těžké. Ale posaďte se.“ Tak jsme se posadili a ve velkém očekávání zavřeli oči. Chvíli se nic mimořádného nedělo. Pak jsem uslyšel, že Baba začíná opět škrábat na hranu svého posedu … Nedokážu přesně říct, co se v těch chvílích začalo dít, ani jak dlouho to probíhalo. Vím jen, že to bylo velmi zajímavé. Jako by se celá mysl stávala stále menší a menší rotující spirálou a někam letěla a letěla … „No to je ono ! “ řekl jsem si s náležitým potěšením – a v tom okamžiku jsem se hned ocitl nazpět před chaloupkou na dřevěných nožkách, vedle seděl Gejza i Prátap a shora se na nás usmíval Hamsa Baba. „Co cítíte teď ?“, ptal se nás, ale odpověď možná ani nečekal …

Slunce začínalo pozvolna zapadat. Baba přivolal muže, který nás sem dovedl a něco mu říkal. „Baba nás zve, abychom tady do zítřka zůstali a zítra za ním zase můžeme přijít,“ tlumočil nám Prátap. Takže jsme se s Hamsa Babou rozloučili, poděkovali a plní pozoruhodných dojmů a vnitřních pocitů se vydali zpátky do pokojíku v hlavní budově, který se měl stát našim nočním příbytkem. Mezitím, co jsme vymýšleli rafinované postupy k uchycení a kombinaci moskytiér (měli jsme dvě na tři postele), byla nám doručena večeře s přáním dobré noci.

Chvíli jsme si listovali v knížečce, kterou nám Baba věnoval a kterou o něm napsal známý indický astrolog K.N.Rao. Tam jsme se dozvěděli další zajímavé věci: I když Hamsa Baba tráví většinu času v tomto (zatím) docela opuštěném ášramu, několikrát zavítal i do Dillí, kde k jeho vyvýšené chatce přicházely statitisíce lidí a mnozí z nich s úžasem prožívali „zázrak“ vyléčení z nemocí označovaných jako zcela nevyléčitelné. K.N.Rao též z vlastních zkušeností popisuje mnoho příkladů, ze kterých je zřejmé, že Hamsa Baba je typem sidhy majícího pod svou kontrolou živly i zdánlivě neprostupné fyzikální zákony tohoto světa. V knize se též zabývá otázkou, která rozděluje tábor žáků Dévraha Baby – je-li totiž Hamsa Baba „reinkarnací“ Dévraha Baby, čili vstoupil-li tento po svém mahasamádhi do těla Hamsa Baby nebo ne. Zdá se, že jediný, kdo se tím vskutku nezneklidňuje, je sám Hamsa Baba. Jisté je, že přes padesát let s Dévraha Babou žil a pod jeho vedením prošel tou nejintenzivnější sádhanou.

I když bylo už deset hodin večer a Prátap už spokojeně oddychoval pod moskytiérou, měli jsme s Gejzou pocit, že ještě není nutné jít spát a že bychom se mohli vydat na malou procházku. Vyšli jsme tedy za svitu baterky do polí směrem ke zřícenině domku, kde léta přebýval sám Dévraha Baba. A tam jsme nějakou chvíli jen tak na kamenu seděli pod oblohou posetou hvězdami, v nedohledném tichu, které zdálky naplňovaly příležitostné monology cikád, v místech, kde se tolikrát propojovaly dimenze konečného s nekonečným …

Za nějakou dobu jsme otevřeli oči. To, co jsme v té chvíli uviděli, už asi nikdy neuvidíme a vzpomínka na to mě stále naplňuje pocitem nepopsatelného kouzla a úžasu. Ať jsme se totiž podívali kterýmkoliv směrem, všude kolem nás – nahoře, dole, před námi i za námi – se mihotaly tisíce a tisíce oslnivě zářících zelených světélek. Každý strom pokrývaly ne tisíce, ale milióny světlušek, které se jemně všemi směry chvěly a pohybovaly a vypadalo to, jako by se každý strom ve své nejniternější podstatě rozsvítil a rozzářil a stal se éterickým a vibrujícím světelným majákem. Ani Jan Karafiát by snad nevěřil vlastním očím. Když řeknu, že to bylo jako v pohádce, zní to možná ještě docela suše a obyčejně proti skutečnosti onoho okamžiku. Každý, i ten nejmenší lísteček trávy, každý kamínek, se stávaly živoucími proudy zářícího zelenavého světla, jehož vlny a odrazy přicházely a prolínaly se ze všech stran. A tak jsme kráčeli a kráčeli a připadali si tak trochu jako na jiné planetě nebo v jiném vesmíru …

Druhý den před polednem jsme se opět setkali s Hamsa Babou u jeho posedu. Tentokrát jsem si řekl, že si to všechno musím nahrát, zvláště ono nepopsatelné brahmavání. A tak jsem si dal do kapsy magnetofon a když jsme se blížili k místu setkání, spustil jsem nahrávání. Hamsa Baba nás přivítal, otázal se nás jak se nám spalo a pak se náhle zeptal: „Znáte nějaký bhadžan ?“ Bhadžan ?? V první chvíli jsme se na sebe s Gejzou bezradně podívali. Bylo to ovšem legrační – na našich kursech a seminářích jich zpíváme spousty, ale v tom okamžiku jsme si za nic na světě nemohli na žádný vzpomenout … Až teprve po drahné chvíli mě napadla spásná myšlenka: Gópala, Gópala … A tak jsme se málem uklonili a chytili za ruce a jako žáčci u tabule začali rozechvěle zpívat: Gópala Gópala Dévaki Nandana Gópala … (kdykoliv od té doby tuhle mantru na našich kursech zpíváme, vždycky mně tato neopakovatelná scéna mimoděk zableskne v paměti). Když jsme dozpívali, Baba s úsměvem pokýval hlavou. Pak najednou vstal a nečekaně svižně seběhl po schůdcích dolů. Požádal nás, abychom poodstoupili stranou, pak se postavil na vydlážděnou plošinku před svou chatkou a začal tančit. Chvílemi to připomínalo klasický tanec bharatanatyam, ale přece jen to bylo jiné, dynamičtější. Po chvíli se zastavil a zeptal se: „Co to je ?“ Usmívali jsme se, ale žádná rozumná odpověď nás nenapadla, i když to bylo velice sugestivní. Pak to ještě několikrát zopakoval a vždycky se nás otázal: „Co to je ?“. Nevím, jestli skutečně čekal nějakou odpověď nebo to bral jako zenový koán, ale možná jsme ho úplně neuspokojili. Po skončení své kreace pak opět velice svižně vyšplhal nahoru. Na chvíli zase přešel do svého brahmavání a pak se nás zeptal: „Nemáte hlad ?“ To jsme tedy vskutku měli. Baba zavolal na svého pobočníka, který nás zavedl do přilehlé kuchyně, kde už na nás čekaly placky, rýže a zelenina. „Teď si dejte polední klid a pak ještě přijďte“, řekl nám Baba.

Když jsme se vrátili do svého pokojíku, hned jsem nedočkavě z kapsy vytáhl svůj magnetofon, abych si poslechl jak se to všechno nahrálo. Přetočil jsem kazetu nazpět a poslouchal. Nebylo tam nic. Nechtěl jsem tomu věřit, protože na tomto magnetofonu jsem bez problémů nahrával snad tisíckrát. Že bych snad nějak špatně zmáčknul nahrávací tlačítko? Zklamaně jsem přetáčel kazetu čím dál více dopředu a uvědomoval si, že jsem to asi celé zkazil. Ale najednou, těsně před koncem strany, se ozvala spousta zvuků. Po chvíli bylo zřejmé, že je to šoupání kbelíku s rýží, pak nám někdo nabízí placky a dává je na náš talíř … Nevěřil jsem vlastním uším. Přetočil jsem kazetu o kus nazpět – nic. Vše začalo znít až od okamžiku vstupu do kuchyně, i když nahrávání magnetofonu běželo celou dobu … (?!) Nezbývalo než pokorně přijmout fakt, že má přání a rozhodnutí nemusejí být vždy tou poslední instancí, i když jsou zdánlivě podporována rutinními a bezchybnými fyzickými postupy … A tak brahmavání zůstalo jen v naší paměti.

Po skončení poledního klidu jsme se přišli s Hamsa Babou rozloučit. Tentokrát jsme ho vysloveně požádali, jestli bychom ho mohli vyfotografovat a teprve když souhlasil, uvěřili jsme, že na filmu po vyvolání snad i něco najdeme. Baba nás pak všechny obdaroval a požehnal svým prašádem, který tvořily bílé pytlíky naplněné praženými lotosovými semeny (něco jako lotosový „popcorn“).

A tak jsme se postupně rozloučili s tímto velkým jógínem – sidhou, plní zvláštních a inspirujících pocitů. A protože náš přesun z opuštěné planiny k místům poněkud rušnějším byl opět jen velmi velmi pozvolný, měli jsme dost času nechat v sobě doznívat všechny ty vnitřní zážitky a okamžiky tohoto nevšedního setkání.