Himaláje

…takže po dvou měsících putování neznámými kraji zase „doma“. Za dveřmi mého příbytku mě očekával trochu ztěžklý vzduch a vrstvy prachu, ale též vlastní kuchyň a koupelna s tekoucí vodou a sprchou – vymoženosti, které ne vždy byly k dispozici v předchozích několika týdnech.

Cesta z Bombaje k mému domovu v bombajském předměstí Thane byla tentokrát nelehká. Krátce po startu skútr vypověděl poslušnost, takže jsem s batohem, houslemi a v dešti musel vyhledat servis, který v tomto případě zajišťovalo několik hochů školního (i předškolního) věku, kterým se po téměř dvou hodinách snažení podařilo skútr opět zpojízdnit (pravděpodobně zanesený karburátor a olejové přívody), takže jsem k večeru úspěšně dorazil s tím, že několikaminutový příval deště těsně před Thane mě stačil promočit do nitě.

Trošku jsem se tu zase rozkoukal, pozdravil několik známých, kteří mě nadšeně vítali a hned se v rychlosti dotazovali na dojmy a zážitky z krajů, které oni sami pravděpodobně nikdy nenavštíví, zjistil, že vše kolem je při starém včetně neopraveného výtahu, který stejně jako přede dvěma měsíci odmítá zastavit v mém čtvrtém patře a učinil postupně několik telefonátů, abych dal na vědomí aspoň části své „klientely“, že jsem zase tady a tím snad připravil půdu k brzkému zvlhčení mého poněkud vyschlého finančního pramene, který už se vesele přehoupl do záporných hodnot.

Myslel jsem, že deště budou už aspoň v polovině, ale zdá se, jako by čekaly na můj příjezd a s více než měsíčním zpožděním začaly právě téhož dne. Ale moc jim to nadšení nevydrželo a po dvou dnech zase ochably a i když je většinou pořád pod mrakem a větrno, prší jen tu a tam. Ale to vždy stačí k tomu, aby najednou bylo na ulicích a cestách vody po kotníky, odevšad se valily různé potůčky a tvořila se jezírka a bahniště. Obchody se předhánějí v nabídce protidešťového sortimentu počínaje jednoduchým igelitem různých barev, přes gumové pláště, boty a deštníky a konče protidešťovými komplety v módních provedeních. Po rychlé úvaze a několikerém kompletním promočení jsem si jeden takový komplet (gumové kalhoty a bunda s kapucí) zakoupil a tím mám snad vystaráno o víceméně spolehlivou izolaci pro pohyb pěší i motorizovaný (obléká se na normální kalhoty a košili a po příchodu do zastřešeného prostoru nebo po skončení deště se opět svlékne a člověk by měl zůstat úplně suchý).

Takovou situaci jako letos v Bombaji nepamatují. Vždy tu lije velmi vydatně a nepřetržitě po celé čtyři měsíce, takže jsou tu velmi vážné obavy o zásobování vodou v následujícím období. Jsou pořádány hromadné motlitby v chrámech a hovoří se též o vědeckých pokusech s vyvoláním umělého deště – těžko říct, co bude úspěšnější.

I když tedy prší jen příležitostně, je v každém případě třeba trochu zvýšit všeobecnou bdělost a ostražitost, poněvadž toto mokré období, v němž si všechny viry, baktérie, améby a podobná havěť velmi libují, je tradičně známo svou nebezpečností z hlediska zdraví a infekce a všeliké nemoce jsou lehce přístupny těm, kteří si nedávají pozor. Ale dávat si pozor a tím se celkem spolehlivě vyvarovat nežádoucích zážitků je naštěstí celkem jednoduché – stačí důsledně pít pouze převařenou vodu, v níž jsou všichni potencionální návštěvníci spolehlivě zničeni, jíst pokud možno doma a vyhýbat se místům, kde je při přípravě stravy hygiena brána na lehkou váhu (což je téměř všude), zeleninu i ovoce vždy patřičně oloupat nebo oškrábat a hlavně neztrácet dobrou mysl a pak by mělo být vše v pořádku.

Před několika dny začala nová éra v mé kuchyni – zakoupil jsem si tlakový hrnec (k čemuž jsem se chystal už dlouhou dobu). Tlakový hrnec je ve všech vyspělejších indických domácnostech naprosto neodmyslitelným vybavením, bez něhož si vaření nedokáží už vůbec představit a obchody jsou přeplněny desítkami nejrůznějších typů, značek a velikostí. Mám pocit, že u nás jsme zajímavé výhody tlakového hrnce ještě neobjevili a neocenili a to hlavně proto, že asi není všeobecně znám jeden malý trik, který se tady při jeho užívání uplatňuje. Hrnec se většinou totiž nepoužívá jako jedna velká nádoba, ale jeho součástí jsou další tři lehké nádoby z nerez materiálu, které se do něj nezávisle vkládají. Tak třeba – do jedné se dá rýže (nebo jakákoliv jiná obilnina), na ni se položí nádoba s luštěninou (kterých jsou tady na rozdíl od našeho chudého výběru k dispozici desítky druhů) a na ni nádoba se zeleninou v jakékoliv úpravě. Hrnec se uzavře a po několika zasyčeních je během deseti minut vše dokonale uvařeno a připraveno k jídlu. Bez míchání, připalování a starání, používání spousty hrnců a plotýnek pro každou jednotlivou položku a běžně strávené minimálně jedné hodiny běhání kolem sporáku s výsledkem nakonec zdaleka ne tak dokonalým. A do nádob se může dát téměř cokoliv – brambory, kaše, polévka, co si kdo přeje. Jen pokud se mi zachce placek (čapáti), musím si je samozřejmě udělat na plotýnce, ale stále jsem ještě při jejich výrobě nedosáhl té oslnivé zručnosti a rutiny zdejších hospodyň.

Dal jsem si teď několik dnů aklimatizace a tento týden už zase vstoupím do plného studijního proudu, osvěžen a inspirován pobytem v proslulých velehorách.

Moje cestování nebylo vázáno žádným časovým plánem a po téměř dvou měsících putování jsem měl prostě dojem, že bych se měl zase pomalu vrátit ke studiu, abych snad neztratil nit a po nějaké době pak mohl zase vyrazit na další objevné cesty.

Moje himalájská cesta zasáhla do tří indických států – Utar Pradéš, Himačal Pradéš a při zpátečním sestupu do Dillí jsem nevědomky projel naskrz proslulým teroristickým státem Pandžáb. Navštívil jsem mnohá proslulá poutní a posvátná města i místa, setkal se zajímavými osobnostmi, jogíny, potulnými askety i skutečnými Mistry, vystoupil do oblasti ledovců ve výši téměř 5000 m n.m., bydlel v horách nedaleko dalajlámova kláštera s tisíci Tibeťanů v okolí a přesunoval se přeplněnými a předpotopními autobusy po okrajích horských útesů. To vše většinou v podmínkách pro běžného našeho občana uvyklého na komfort a pohodlí, které už si ani neuvědomuje, stěží představitelných a asi nepřijatelných. Ale tady člověk nesmí být rozmazlený, jinak se, pokud nedisponuje významnějšími finančními částkami, prostě nikam nedostane.

Do poslední chvíle před odjezdem jsem žil v nejistotě budu-li mít pro následující dvoudenní cestu ve vlaku vůbec místo, neřku-li lehátko, poněvadž jsem byl stále jen na „čekací listině“, ze které jsem se během tří týdnů nedostal. Ale nakonec jsem přece jen našel své jméno na seznamech vylepených na nástupišti těsně před odjezdem a pro dvoudenní odysseu v přeplněném vlaku provázenou vnitrozemskými teplotními extrémy jsem měl k dispozici své vlastní místo k sezení (které je třeba si vždy usilovně hájit) i sklápěcí dřevěné lehátko na noc.

Po pětačtyřiceti hodinách jízdy a dalším malém přesunu autobusem jsem dorazil do výchozího bodu své pouti, kterým bylo známé starobylé poutní městečko Rišikéš v údolí řeky Gangy, jejíž břehy jsou tu posety nejrůznějšími ášrámy, dharamsalami (ubytovnami pro poutníky) a chrámy. Rišikéš je v moderní době spojen především se jménem velkého jogína a světce Svámího Šivanandy (zemřel před třiceti lety), jehož ášram se rozrostl do velmi rozsáhlého komplexu budov s možností ubytování pro stovky návštěvníků (a s mnoha pobočkami po celém světě). A mé kroky mířily právě tam.

Pokojík se všemi náležitostmi, který mi tam byl přidělen se stal výborným základním táborem pro několikadenní procházky a průzkumy okolí a též vítaným útočištěm pro těžké odpolední hodiny, kdy se venkovní teploty přehupovaly přes pekelných čtyřicet stupňů.

Pokud jsem si snad myslel, že z přeplněné Bombaje přijíždím do míst klidnějších, velmi jsem se zmýlil. Nekonečné davy proudící všemi směry po obou březích Gangy a přes dva mosty, které se každou chvíli stávaly neprůchodnými – zvláště když se některý z trhovců snažil proklestit se svým vozíkem jen o málo užším než šířka mostu (o vzájemném střetnutí dvou takových nemluvě), posvátné vody od časného rána do noci plné čvachtajících se těl poutníků i přihlížejících krav, téměř nepřetržité řady sladce dotírajících žebráků – buď sedících nebo své oběti stíhajících a též vynalézavých, pózujících u košíků s velkými živými hady či převlečených a namalovaných za boha opic či jinou postavu z indické mytologie, tisíce asketů a sádhuů s dlouhým vousem, v oranžovém rouchu, s pytlíkem přes záda a nádobou na vodu (často s několika sty, leckdy bosými kilometry před sebou nebo za sebou), řady rušných obchodů s věcmi denní potřeby i posvátnými suvenýry, to vše podmalováno hlučnými hovory a pokřikem všech výše zmíněných za doprovodu několika chraplavých ampliónů s indickou pop-music.

Není divu. Období mezi dubnem a červencem je každý rok dobou, kdy je třeba vykonat pouť na čtyři superposvátná místa v hinduistické tradici ležící vysoko v Himalájích (v zimním období jsou zasněžená a nepřístupná) – a to Gangotri (u pramene Gangy), Jamunotri (pramen Jamuny), Badarinat (s chrámem boha Višnua) a Kedarnat (s chrámem boha Šivy). Takže tisíce a tisíce profesionálních poutníků spolu s tisíci a tisíci rodin s dětmi využívajících školních prázdnin se vydávají na tato místa, aby návštěvou příslušného chrámu a zazvoněním na zvonec tamtéž se zaopatřili zásluhami mimořádného dosahu (podle tradiční víry). Doklestit se na tato místa není většinou ale vůbec snadné, takže nějaká ta zásluha by tu přece jen být měla. Rišikéš a Haridvar jsou výchozími body pro tyto poutní cesty a to je asi důvodem, že je tu v tomto období poněkud rušněji.

Rozrůstající se komerční zkaženost spolu s mnohdy opičí bezmyšlenkovitostí při používání moderní techniky všeho druhu, což postupně a nezadržitelně jako mor pohlcuje i ty poslední zbytky toho cenného, co tu ještě ze skutečné Indie zbývá, jsou příčinou, že ani Rišikéš už pravděpodobně není co býval. Po několika dnech potulování, tu a tam navštívení některého z míst, která se zdála být zajímavá a různých drobných setkání, se proto loučím s všestrannou pohostinností i denním programem Šivanandášramu, s myšlenkou dostat se výše proti proudu Gangy až do dalšího proslulého městečka – Utarkáší, které bylo loni v listopadu epicentrem mohutného zemětřesení, jehož dozvuky jsme tenkrát pocítili i v Dillí.

A poněvadž tady už začínají skutečné Himaláje a koleje dále nevedou, jsem pro následujících několik týdnů odevzdán do strastiplné náruče indických autobusů.

Běžné indické autobusy jezdící na státních a soukromých linkách jsou většinou nahrubo tesané, hlučné a mohutně čoudící vozy, které už leccos pamatují, bez pérování, s tvrdými a příslušně rozpadlými sedačkami, s minimálním prostorem na nohy a tu a tam i s chybějícími okny (i včetně čelního, jak jsem jednou za větrné jízdy též zažil). Pohybují se tu i autobusy „de luxe“ s klimatizací a videem, ale ty většinou nejsou příliš doporučeníhodné. Několik Evropanů – nešťastníků, kteří v minulosti neprozřetelně použili služeb indických autobusů „s videem“, zapřísahají všechny své případné následovníky, aby tak nečinili, chtějí-li se uchovat při dobrém duševním zdraví. Toto video v autobuse spočívá totiž v tom, že jeden z těch typických indických stupidních filmů hraje během celé dlouhé cesty nepřetržitě stále dokola při maximální možné intenzitě zvuku. Běžní Indové mají z takového cestování určitě velký požitek, protože hluk všeobecně přímo milují a neopomenou jedinou příležitost, aby ho kdekoliv, jakýmkoliv způsobem (nejlépe velkými chrčícími reprobednami vytaženými na střechu nebo do ulice nebo těžkotonážními, bubínky trhajícími dělobuchy) po co možná nejdelší dobu vytvářeli k potěšení širokého okolí.

Autobusová nádraží jsou podobně jako vlaková místem trvalého či přechodného bydliště nesčetných nocležníků, kteří tu v šatu většinou nepříliš zachovalém polehávají naskládáni úplně všude – v některých případech není zřejmé, jestli se ještě jedná o spánek dočasný nebo už věčný. Všude kolem stojí, přijíždějí, odjíždějí a popojíždějí desítky autobusů naložených lidmi občas i na střechách.

Pojme-li člověk závažné rozhodnutí přemístit se z místa A na vzdálené místo B, je nejlépe přijít už den předem, začít se lehce přeptávat na časy odjezdu na zamýšlené místo a z pestré směsice názorů uvěřit hodině, která se v odpovědích objevovala nejčastěji. Následujícího dne je už pak možné přijít se zcela vážným úmyslem odcestovat některým z autobusů, a to pokud možno zvoleným směrem.

Zpravidla už od časného rána se u nepříliš honosných přepážek mačká dotírající dav, jímž se však úředníci ve své zašlé boudě nedávají příliš rušit při svém nekonečném zapisování do tlustých knih a jen zřídka se dají pohnout k prodeji lístků. Většinou nezbývá než se nekompromisně prodrat dopředu a zahulákat do okénka svůj dotaz. Úředník buď potvrzuje nebo nepotvrzuje čas odjezdu autobusu zjištěný při předchozím sondování a neochotně připouští, že za nějakých dvacet třicet minut by mohl začít prodávat lístky.

Pokud je to možné, žádám vždy o sedadlo č.1 – sólové sedadlo vedle řidiče, které jako jediné zajišťuje určité malé soukromí. Ale ne vždy se to podaří a hlavně ne vždy je možné dostat lístek předem. Ať už s lístkem nebo bez lístku, pak nastává ten stěžejní problém, který se občas zdá být beznadějný – totiž zjistit KTERÝ z těch všech autobusů, které tu všude křížem krážem stojí nebo se chaoticky proplétají mezi proudícími davy, je ten pravý. Dotazy na kolem procházející osoby přinášejí většinou jen nesrozumitelné zamumlání a ukázání prstem někam na neurčité místo za horizontem. Nakonec je většinou třeba zvolit jinou metodu – pobíhat od autobusu k autobusu a zjišťovat kam jede (leckdy to nedokáží s určitostí říci ani lidé v něm sedící). Ale po určité době se nakonec vždy podaří nějakým zázrakem autobus objevit nebo aspoň zjistit na které místo stanovištní plochy by měl teprve přijet. Pokud má člověk lístek s číslem sedadla, je to dobré. Pokud ne, je třeba se připravit na divoký boj a v případě prohry nebo je-li autobus nacpán už předem (což může být i dvě hodiny před odjezdem), je třeba jít pátrat po jiném spoji. Batoh je třeba vždy upevnit na střechu autobusu, což s sebou přináší nutnost při každém zastavení se ohlížet a kontrolovat, jestli snad někdo nesestupuje ze střechy i s mým batohem.

Takže z Rišikéše jsem takto vyrazil směrem k městečku Utarkáší. Přeplněný autobus (se mnou na sedadle č.1) začíná od prvního okamžiku těžce stoupat a šplhat po strmých a úzkých serepentýnách a brzy se otevírá nádherné panoráma hor a hlubokého údolí, které se vždy nabízí ve stále nových a překvapivých obměnách. Cesta je tu a tam lemována většími či menšími vesnicemi, vždy s řadami typických špinavých obchůdků, čajoven a malých restaurací a se stále stejnými rozjívenými obličeji vítajícími přijíždějící autobus. Ten občas činí kratší či delší občerstvovací zastávky, kterými berou zavděk hlavně mé strnulé končetiny a záda úpěnlivě žadonící o protažení.

Cesta je čím dál užší – na jedné straně se skalní stěnou mířící nahoru a na druhé straně se strmým několikakilometrovým svahem směřujícím do hlubokého údolí, kde se přes kameny valí divoká Ganga. Každou chvíli přicházejí nepřehledné zatáčky za skalními převisy, takže řidič pro jistotu nepřetržitě troubí, ale častá střetnutí s protijedoucími vozidly se přesto zdají být pro obě strany většinou překvapivá. Vozidla vždy s velkým trhnutím těsně proti sobě zastavují, následuje krátké dohadování kdo bude couvat a pak se tímto manévrem postupně hledá tak široké místo, aby při vzájemném projetí zbylo aspoň několik centimetrů mezi samotnými vozidly a stejně tak i mezi koly a nezpevněnou krajnicí.

Po osmi hodinách autobus dojíždí k cíli a objevuje se malé městečko Utarkáší s mnoha ášramy a dharamsalami na březích Gangy i výše v horách. Tentokrát nevím kde se usídlit. Zkouším to v malé pobočce Šivanandášramu, který nalézám dva kilometry za tržištěm, tam mě ale nejsou ochotni ubytovat a posílají do centra Joga Niketan, které, jak se ukazuje, má sice svých několik pokojíků momentálně obsazených, ale následujícího dne se jeden z nich uvolní a mohu se tedy usídlit. Pro první noc beru zavděk lehce asketickým prostředím nedaleké dharamsaly.

Joga Niketan se mi velmi líbí, je to pěkné, klidné místo se zahradou, přímo na břehu Gangy, částečně poškozené nedávným zemětřesením. Pokojík je skromný, ale dostačující, koupelna nedaleko (koupelnou je v těchto krajích míněna místnůstka s kohoutkem ve zdi a jedním plechovým kbelíkem, nemluvě o záchodu, který má též poněkud jiné parametry a metodiku použití).

V tomto pěkném a inspirujícím prostředí trávím skoro týden, po němž se vydávám na další cestu ještě výše do hor, do posvátné vesničky Gangotri.

Vystartování není vůbec snadné – autobus, který by měl vyjet v sedm hodin ráno, pravděpodobně nepojede, protože nemá naftu, tak to aspoň vyrozumívám od čekajícího davu i několika nevrlých prodavačů lístků. Po nějaké době se začíná dav z ničeho nic vrhat do jednoho z přijíždějících autobusů. Bez zaváhání se připojuji a daří se mi vybojovat si místečko. Teprve poté se u všech sousedů ujišťuji, že toto je skutečně autobus v sedm hodin do Gangotri. Asi po čtvrthodině čekání však začínají všichni z ničeho nic z autobusu honem vystupovat a v rychlosti se překvapeně dovídám, že toto je autobus, který pojede do Gangotri až v jedenáct hodin a ten, který odjede za chvilku, stojí někde jinde. Nezbývá než co nejrychleji zase vylézt na střechu autobusu, popadnout batoh a pak už jen zjistit, že mezitím už všichni stačili vykoupit lístky a že ten správný autobus je už beznadějně plný. V duchu to tedy vzdávám, ale tu na mě mává z okna autobusu jeden Ind, který též strávil minulou noc v Joga Niketan, teď si mě při přesunu všiml a koupil lístek i pro mě. Je to milé, prodírám se tedy až ke svému místečku a za nějakou dobu vyrážíme.

Scenérie, které lemovaly cestu do Utarkáší, nejsou ničím proti tomu, co se otevírá teď: dech beroucí pohledy na blížící se gigantické zasněžené himalájské vrcholy a skalní převisy, horskou vegetací porostlé údolní stěny s bystřinami přerušovanými stometrovými vodopády, to vše s neodmyslitelnou, stále divočejší Gangou na samotném dně údolí. Člověk úplně zapomíná na všechno to nepohodlí a natřásání a jen se užasle ohlíží vpravo a vlevo. Cesta se poznenáhlu stává ještě užší a rozpadlejší, vzájemná míjení vozidel jsou ještě komplikovanější a i když je autobus plně obsazen i na střeše, stále přibírá po cestě další a další žadonící pasažéry.

Po sedmi hodinách, které byly zapotřebí k překonání devětadevadesátikilometrové vzdálenosti a k vyšplhání do výše přes 3000 m n.m., vjíždíme do velehorské vesničky Gangotri, kde cesta definitivně končí a kde na úzkém vstupním prostoru stojí dalších snad dvacet autobusů, jeepů a taxíků.

Dojezd autobusu provází divoká, stěží uvěřitelná scéna. Ještě před zastavením se venku čekající dav chtějící se vydat na zpáteční cestu vrhá na autobus a tlačí se dovnitř dveřmi i okny přesto, že autobus je plný a lidé z něj chtějí vystoupit. Dav je však jako v zuřivém transu a jen těžce, jeden po druhém, se lidé dobývají ven z autobusu. Prodírám se přes těla hrnoucí se zoufale dovnitř opačným směrem a musím použít velmi hrubé síly zúročené bohatými zkušenostmi z cestování bombajskými vlaky, abych se vůbec dostal ven.

Pak teprve následují první kroky v údolíčku lemovaném strmými, řídce lesnatými svahy, se vzdálenou hradbou zasněžených himalájských vrcholů na obzoru, s kalnou Gangou valící se v korytu plném několikametrových obrovských balvanů a spoustou domků a budov rozesetých v malém členitém okolí.

Nejdříve je třeba jako vždy najít střechu nad hlavou, pokud možno ne s dalšími dvaceti poutníky na pokoji, jak je to běžně dostupné v mnohých ubytovnách, na druhé straně zase není žádoucí soukromí vykoupené horentními a lichvářskými sazbami (též velmi běžné). Není to tentokrát lehké, všude je přeplněno. Nakonec nalézám nepříliš levnou místnost, rozměry i vybavením připomínající spíše vězeňskou celu, ale protože chci mít aspoň na jeden den vystaráno, přijímám.

Brzy zjišťuji, že hned nedaleko má svůj ášram jedna z osob, se kterou jsem se tu chtěl setkat – angličanka žijící (nyní pod jménem Nani Ma) v Indii už pětadvacet let, žákyně před několika lety zemřelého velkého mistra z Rišikéše a tak se hned vydávám na návštěvu. Setkání i rozhovor jsou velmi zajímavé a když se zmiňuji, že mám s sebou housle, hned mě prosí, abych je přinesl a něco zahrál. To samozřejmě rád činím a po skončení mé improvizované malé večerní hudby je tak nadšena, že mi hned nabízí ubytování ve svém ášramu, což s vděkem přijímám a rychle opouštím předchozí nehostinné místo.

Podobně jako v Utarkáší i v Gangotri se obloha odpoledne náhle zatahuje a přichází bouře s mohutným deštěm. Od chvíle, kdy mizí slunce pod mraky, začíná být velmi mrazivo a to se k večeru stále stupňuje. Mám na sobě navlečený svetr i bundu a svetr nesvlékám ani když lezu do spacáku, který raději ještě přikrývám dekou. Ráno je pak taková zima, že opustit teplý spacák se zdá být velkým utrpením nemluvě o umytí v ledové vodě. Sedmá hodina, kdy se sluneční kotouč konečně přehupuje přes himalájskou hradbu, je pak každé ráno malým vysvobozením.

Následující dva dny se pak procházím po Gangotri a okolí. Je tu docela rušno, podél cesty sedí od rána do večera neodmyslitelné řady profesionálních žebráků (kteří si údajně během sezóny přijdou na velké peníze a na zimu se opět vracejí do svých honosných domů někde v údolí), odevšad proudí zástupy potulných asketů v oranžových rouších i dalších návštěvníků, z nichž většina směřuje ke zdejšímu slavnému chrámu, který je cílem a stěžejním bodem celé pouti. Před chrámem stojí fronta těch, kteří by rádi dovnitř, další procházejí brankou se zavěšeným zvoncem, na který je nepřetržitě zvoněno, až na kamenitý břeh Gangy, kde je od časného rána hlava na hlavě.

KONEC 1.ČÁSTI

pokračování příště (vyhánějí mě od psacího stroje)

II.

Ahoj,

opět jsem se po delší době dostal k psacímu stroji (stále se mi ještě nepodařilo pořídit si vlastní), takže toho mohu využít, abych dokončil slíbenou druhou část malého zpravodajství z nedávné himalájské cesty. Ale předtím snad aspoň stručně několik aktualit.

Tak především – po váhavém a nejistém začátku se tu naplno rozpršelo. To na jedné straně rozptyluje vážné obavy (všechna čtyři jezera zásobující Bombaj pitnou vodou už dosáhla žádoucí úrovně hladiny), ovšem na druhé straně to zase trochu znesnadňuje a komplikuje běžný denní život, který se nezastavuje ani na okamžik.

Cesty a ulice jsou plné vody (převratná myšlenka kanalizace a drenáží ještě zdá se do Indie nepronikla) a jsou posety nespočtem různě velikých vymletých děr, což mění běžnou dopravu v motokros a autokros nejtěžšího kalibru. Člověk si nikdy není jistý jestli louže, do které vjíždí, je hluboká pět centimetrů nebo půl metru (trochu to připomíná ty známé scény z Laurela a Hardyho, i když v tomto případě to až taková legrace není). Večer pak přichází další malé zpestření – na většině ulic a cest nefunguje veřejné osvětlení, takže celý ten běžný bláznivý ruch a chaos probíhá téměř poslepu, což už vůbec není žádná legrace. Naprostá apatie a nezájem příslušných úřadů, které mají osvětlení na starosti a pasivní odevzdanost běžných obyvatel, kteří tak denně přicházejí k mnoha úhonám, jsou k neuvěření.

Ve velmi dobrém rozmaru se zdají být zdejší krávy, které se v mnohačlenných (zřejmě rodinných) skupinkách velmi zvolna procházejí po cestách i dálnici, projíždějícími vozidly (pokud mohou projet) i případným troubením se nedávají v nejmenším rušit a po ukončení procházky pak na vhodně zvoleném nejfrekventovanějším místě vozovky unaveně ulehají a po zbytek dne se oddávají blaženému nicnedělání. Pro mnohé řidiče (například mě) to pak takhle zvečera na temné a neosvětlené cestě může být docela překvapení, možná o něco větší než běžné pády do neviditelných děr. Zdejší vozidla totiž světla buď vůbec nevlastní anebo je používají výhradně v dálkové variantě, což protijedoucí řidiče udržuje v nepřetržité čiré temnotě.

Takže motorizovaný pohyb teď vyžaduje o něco více ostražitosti a skútr dostává trochu zabrat, ale člověk se aspoň na silnici nenudí. Protidešťový komplet podle očekávání není tak úplně tím, čím být sliboval, takže po hodinové cestě do Bombaje v hustém dešti mívám mnohé partie značně provlhlé.

Má studia opět nabrala na tempu a i když teď Sangeeta odjela koncertovat na dva týdny do Itálie, je pořád co dělat. I mé pedagogické aktivity se opět poněkud rozrostly. V neděli odpoledne vedu vždy v rámci „Bombay School of Music“ dvě houslové třídy asi pro deset zdejších houslistů a pomáhám též při vedení komorního orchestru. Každý pátek teď učím na Americké mezinárodní škole, kde studují děti západních diplomatů a byznysmenů (kromě československých, kteří nemají na školné). A kromě toho za mnou dochází mých několik „starých“ žáků. To vše mě jednak udržuje v živém kontaktu s evropským hudebním zázemím a umožňuje též příliš se nerozptylovat běžnými materiálními starostmi.

Tolik snad úvodem a teď zase zpět do Himalájí. Myslím, že jsem skončil chrámem v Gangotri. Co je uvnitř chrámu a jaký druh požehnání poutníci obdrží jako odměnu za strastiplnou cestu nevím – nechtělo se mi totiž nikdy stát v té stále nekonečné frontě před chrámem, i když právě těchto několik chrámů v Himalájích patří mezi ty, kde je povoleno vstoupit i nehinduistovi, což je jinde často zapovězeno.

Z tohoto chrámu pak vede cesta a branka na kamenitý břeh Gangy, kde je nutné dovršit celou pouť posvátnou koupelí. I když to bylo právě v období, kdy tály ledovce a Ganga byla kalná a bouřlivá, břeh byl vždy od rána do večera přeplněn koupajícími se davy (leckdy ovšem vzhledem k teplotě vody a vzduchu spíše jen symbolicky).

Cestu vedoucí k chrámu lemují obchody a stánky s posvátnými obrázky, knihami a suvenýry, jsou tu též obchody se základními potravinami a několik stánků s ovocem a zeleninou většinou nevalného výběru a kvality, zato však úctyhodných cen daných jednak obtížností transportu na toto místo a zajisté též prohnaností prodávajících.

Za chrámem se směrem proti proudu Gangy nachází několik dalších ášramů a pak už jsou tu jen kamenité břehy porostlé křovinami a tu a tam jeskyně či chatka, v nichž o samotě přebývají ti, kteří se prostřednictvím intenzivních cvičení snaží dojít hlubšího a dokonalejšího poznání sebe sama. Setkal jsem se tu například s jedním jogínem, který kromě jiného ovládl své vnitřní energie do té míry, že žije ve své chatce zcela bez oděvu, a to i v zimě, kdy tamější teploty klesají pod minus třicet a vše je zaváto sněhem.

Třetího dne se rozhoduji podniknout obtížný dvacetikilometrový výstup k místu z nejposvátnějších – k samotnému pramenu Gangy, který se nachází ve výšce téměř 5000 m n.m.

Vyrážím časně zrána jen s nejnutnějšími věcmi, nalézám horskou stezku a prvními kroky po ní se pomalu vzdaluji horské vesničce a začínám stoupat vstříc velebnému tichu Himalájí.

Stezka se klikatí po horském úbočí, tu s větším či menším stoupáním. Dost často musím zastavovat a na chvíli vydechnout. Už v Gangotri bylo možno pociťovat příznaky řidšího vzduchu dané vysokou nadmořskou výškou jako občasné lapání po dechu a pocit nedostatku vzduchu i při hlubokém nádechu. Při výstupu do ještě vyšších poloh pak tyto pocity přicházejí ještě zjevněji a častěji.

Po stranách údolí se začínají vynořovat noví a noví stále mohutnější zasněžení velikáni, kteří se zdají být tak blízko, jen si na ně odskočit, i když skutečný výstup by si pravděpodobně vyžádal několikadenní horolezeckou výpravu. Tu a tam, ne však často, míjím další poutníky šplhající týmž směrem anebo se (mnohem svižněji) vracející, někdy za doprovodu horských poníků nesoucích na svých bedrech zavazadla či samotné vyčerpané poutníky.

Obloha je průzračně modrá a se vzrůstající výškou přicházejí stále častější závany chladného a prudkého větru. Stoupání je namáhavé, pomalu přestávám cítit nohy, často se zadýchávám a jdu už spíše jen silou setrvačnosti. Ale je lépe se moc nezastavovat a hlavně si nesedat, vstávání je pak zatraceně těžké. Na patnáctém kilometru je možné dole v kamenitém údolí vidět malou ubytovnu – jediné místo na trase, kde se dá přenocovat, čehož pak při zpáteční cestě využívám.

Na posledních několika kilometrech se stezka ztrácí a je třeba už jen šplhat mezi obrovskými balvany. Blížící se ledovcová hradba na obzoru signalizuje, že cíl už je na dosah a člověka začíná obklopovat velmi zvláštní pocit.

Posledních několik set metrů šplhání po kamenné suti, posledních několik zákrutů a JE TO TADY, dál už nic nevede, je tu jen strmá ledovcová stěna, z jejíhož členitého úpatí se v několika kalných proudech vydává na svou mnohatisícikilometrovou pouť řeka z nejposvátnějších a nejuctívanějších. Na obrovském kameni sedí několik poutníků, kteří mě hned žádají o hromadnou fotografii. Vzápětí využívám jednoho z nich k témuž pro sebe a dvěma snímky se „zvěčňuji“ na tomto místě a nejsem si jistý, jestli tu vůbec někdo z našich krajanů kdy předtím vyšplhal.

Poutníci za chvíli odcházejí a já tu zůstávám úplně sám u pramene Gangy, vysoko v Himalájích, v osamělém hájemství ledovců a strmých štítů. Na koupel (i když by to bylo jistě záhodno) to při nejlepší vůli nevypadá a tak si aspoň symbolicky omývám obličej v ledové, kalné a kupodivu slané vodě a pak přes půl hodiny nerušeně sedím za občasného rachotu tajících ledovců.

Poté se pomalu vydávám na zpáteční cestu a věřím, že se pro mě ve zmíněné ubytovně najde místo, nerad bych se totiž vydával na celou dlouhou zpáteční cestu ještě téhož dne, zvlášť když se za chvilku už začne stmívat.

Naštěstí vše probíhá hladce a dostávám svou postel spolu s dalšími snad deseti poutníky na pokoji, unaveně ulehám a balím se do spacáku, deky a všeho co je k dispozici. Stále citelnější pálení v obličeji a rtech příliš pozdě připomíná nebezpečnou sílu velehorského slunce, kterou jsem si během dne patřičně neuvědomil.

Velmi časně zrána vycházím na zpáteční cestu, kterou oproti osmi hodinám předchozího výstupu zdolávám za pouhé čtyři hodiny.

Následujícího dne se loučím s Gangotri a vydávám se do Haridvaru, velkého poutního města u Rišikéše, od něhož mě dělí dva dny nelehké zpáteční cesty autobusy, přes 3000 metrů výškového rozdílu a téměř třicetistupňový teplotní skok. Mým cílem je velký ášram Akhand Paramdham, kde se pak spolu se stovkami dalších návštěvníků z celé Indie po následující týden těším z oslnivé a hluboce inspirující přítomnosti Svámího Paramanandy, jedné z oněch dokonalých osobností, které dospěly k poznání těch nejhlubších tajemství existence.

Každý den od časného rána do noci je k dispozici každému, kdo za ním přichází se svými otázkami, problémy i prosbou o radu a vedení při svém vlastním hledání základních odpovědí, které, mají-li být skutečné, nemohou být nikde vyčteny, ani z knih nejposvátnějších, ani vyposlechnuty a odsouhlaseny či uvěřeny, ale je možné k nim dojít jen vlastní zkušeností, vlastním usilovným snažením, pochopením podstaty celé té nekonečně mnohotvárné a stále se měnící skutečnosti, která se zdá být tak pevně daná a přece každým okamžikem mizí pod rukama a které se každý zdá být sám pro sebe dočasným a zdánlivě odděleným centrem až do okamžiku, kdy se toto „já“, v jehož skutečném poznání leží klíč ke všem tajemstvím, po určité době opět nevyhnutelně rozplyne a s ním i vše to, s čím se zdálo být tak pevně svázáno.

Každý, ať chce nebo ne, se dříve nebo později setkává tváří v tvář s touto životní realitou, která je tak pestře maskována vším tím nepřeberným lidským klokotem, snažením, velkými činy, malými radostmi, smutky, tragédiemi, úspěchy, hromaděním i dalekosáhlými plány. Někdo si toto vše plně uvědomí až v onom okamžiku, kdy pro něj tato pestrá opona, která se zdála být tak skutečná, zdánlivě nenávratně mizí. Jinému tato přirozenost věcí nedá spát už mnohem dříve a je pro něj nade vše zřejmé, že bez plného pochopení přirozené podstaty všeho dění, bez nalezení skutečných odpovědí na základní otázky, které jsou tak často přehlušovány nespočtem věcí přechodného významu, zůstává člověk jen zranitelnou a bezmocnou hříčkou v rozbouřeném moři života, anebo i když ukolébán v některé z jeho klidnějších zátok, ani tehdy neuniká nečekaným vlnobitím a v žádném případě neujde oné vlně závěrečné, která přichází většinou tak neočekávána a bere s sebou beze zbytku vše, co bylo po celou dobu tak starostlivě a usilovně budováno a shromažďováno.

Co leží za vším tímto děním, které se tu takto přelévá bez začátku a bez konce, touto hrou přicházení a odcházení, kdy radost střídá smutek, který nakonec většinou zůstává vždy tou poslední tečkou ? Vede někudy cesta k vykročení z tohoto zdánlivě bludného kruhu, cesta k objevení své vlastní skutečné podstaty, cesta ke konečné a osvobozující odpovědi na jedinou základní otázku – kdo jsem ? Co je to ono „já“, ten zdánlivě zcela samozřejmý a přece tak nepostižitelný a nevysvětlitelný všeobsahující pocit dočasně svázaný se stávající a rychle pomíjivou tělesnou schránkou ? Odkud přichází a kam mizí ? A kde je právě teď ?

Každá lidská bytost, ať si to připouští nebo ne, stojí tváří v tvář těmto otázkám, v jejichž řešení leží onen pověstný a jediný skutečný smysl lidské existence. Od nepaměti se lidstvo vyrovnává s těmito základními otázkami. Nejsnazší a nejpřístupnější byla odevždy cesta přijetí odpovědí předem daných, jak je v různé hloubce nabízejí přemnohé náboženské systémy. Strach ze smrti je tím více či méně utišen, životní strádání mohou být nahlížena z jiného úhlu. Ale to ještě zdaleka není tím skutečným vlastním poznáním, které pomalu a postupně může přicházet jako výsledek dlouhého úsilí, pronikání do stále nových a hlubších dimenzí svého vlastního já až k tomu oslnivému a osvobozujícímu bodu, kdy všechna zdánlivá omezení a protiklady mizí a existence se odkrývá ve své skutečné podobě.

Mnoho cest bylo odedávna vyšlapáno až k tomuto konečnému bodu a nespočet je těch, kteří po nich v průběhu tisíciletí postupně dospěli k tomuto cíli. Někteří z nich pak byli předurčeni, aby vyšli na světlo a svým oslňujícím příkladem ukázali a prakticky objasnili lidstvu svou cestu, ať to byli Budha, Kristus, Mahavira, Milarepa, Šankaračarja, Lao C´ a řada dalších, nebo v moderní době Ramakrišna či Ramana Mahariši.

Cest je mnoho. Strmých či pozvolných, přímých či klikatých, lehce přístupných či stěží dosažitelných a každý, ať je si toho vědom nebo ne, vlastně kráčí po některé z nich v souladu se svými předpoklady a kapacitou. Většina cest však dříve nebo později vede k témuž cíli, ať jsou to cesty mnoha směrů jógy, buddhismu i dalších praktických východních metod a samozřejmě nejen východních, cesty oddanosti, víry či nezištného konání, které postupně rozptylují klam, iluzi, nejistotu, nevědomost i všudypřítomné utrpení a otevírají zářivé obzory ničím nezkaleného, slovy nesdělitelného a všeobsahujícího konečného poznání, k němuž je tak nelehké dojít.

Je tisíciletou a stále platnou zkušeností, že velikou inspirací a přínosem pro každého hledajícího je vždy setkání s někým, kdo už sám došel k cíli anebo se k němu velmi přiblížil. Takové osobnosti vždy kolem sebe spontánně vyzařují určité neviditelné a nedefinovatelné fluidum, které velmi subtilně proniká do duše všech přítomných, zklidňuje běžně rozvířené mysli a mnohé vnitřní překážky a problémy se tak zdají být na chvíli jakoby rozptýleny a vše se v takových okamžicích může zdát tak jasné a průzračné. A protože osobnosti tohoto stupně poznání většinou vidí v člověku i mnohé z toho, co zůstává běžnému lidskému vnímání skryto, může jejich osobní rada a vedení postupně dopomoci k překonání toho, co je jinak díky běžným omezením a osobním dispozicím jen stěží překročitelné.

To vše si bylo možno uvědomit a pocítit i v přítomnosti Svámího Paramandy umocněné navíc ještě jeho neskonale láskyplným přístupem ke komukoliv příchozímu.

Indie byla odevždy místem, kde lidské poznání dosahovalo těchto oslnivých výšin a já si jen přeji, aby se mi tu poštěstilo setkat se i s dalšími osobnostmi tohoto stupně poznání.

Po tomto inspirujícím týdnu stráveném v Haridvaru si pohrávám s myšlenkou navštívit také další z oné proslulé čtveřice himálajských poutních míst – Badarinat. Po zralé úvaze spojené s nepříliš lákavou představou dozajista přeplněné trasy to však raději odkládám na příznivější roční dobu a místo toho se vydávám na opačnou stranu, na severozápad horského státu Himačal Pradéš ležícího na tibetských hranicích. Mým cílem je městečko Dharamsala – sídlo tibetského dalajalamy a dalších tisíců Tibeťanů.

Cestu je třeba rozdělit na dva dny spojené s tradiční pohostinností indické autobusové dopravy.

První dvanáctihodinový maratón zakončuji v hlavním městě státu Himačal Pradéš – Šimla, známém to horském letovisku. Přijíždíme se značným zpožděním až po deváté hodině večer, za úplné tmy. Autobus ještě k tomu místo na autobusovém stanovišti staví někde na okraji města, takže nejdříve musím bloudit strmými, úzkými a temnými uličkami, než se mi podaří dostat se do centra s jediným záměrem – najít co nejrychleji nějaké místo k přespání a ráno zase vyrazit na další cestu.

O hotely tu není nouze, ovšem ty ceny … Každou chvíli ke mně přibíhají a vnucují se hoteloví naháněči pochybného vzezření, vždy se vzrušující vidinou bakšiše za každého polapeného a přivedeného hosta. Protože nejsem ochoten zaplatit 500 rupií za noc, ba ani 200, bloudím dál bizarními uličkami a protože už je hodně po desáté hodině, začíná to vypadat dost beznadějně. Míjím i hotely a ubytovny skromnějšího kalibru, ale ty jsou vždy plně obsazeny. Po bezvýsledném hledání se vracím zpět do centra na autobusové nádraží (představa připojit se ke zdejším nocležníkům mě příliš nerozveseluje) a v jednom z prodejních stánků se ještě pokouším zjistit informaci o nějakém přijatelnějším ubytování (za neustálého obletování a dorážení neodbytných hotelových „agentů“). A tu si mě všímá jeden Ind, pravděpodobně obchodní cestující, který by též rád našel nějaké skromnější místo k přenocování a navrhuje, abychom se podělili o dvoulůžkový pokoj, což by mělo vyjít poněkud levněji. Za nějakou dobu je nám pokojík vskutku dohozen a tak se v něm hned bez velkých okolků ukládám k zaslouženému spánku.

Ráno se pak opět vydávám na autobusové nádraží pokračovat v dlouhé cestě. Odjezd je ovšem provázen malým dobrodružstvím.

Po obdržení lístku a vypátrání příslušného autobusu jako vždy nejprve upevňuji na střechu svůj batoh. A protože do odjezdu zbývá ještě deset minut, odbíhám si koupit několik banánů, které nalézám až na vzdáleném konci stanoviště. S banány v ruce se vracím zpět k autobusu, ale mám pocit, že jsem se snad dostal na jiné místo stanovištní plochy, protože svůj autobus nemohu nějak najít. Snažím se pomocí několika orientačních bodů rozpomenout kde autobus stál, ale všechno svědčí o tom, že jsem na správném místě. Začíná se mě zmocňovat strašlivé tušení, které několik rychlých dotazů na okolostojící trhovce mění v nezvratnou jistotu – autobus už odjel, se všemi mými věcmi na střeše !!

Trochu jsem zkameněl a v duchu si promítl tu velmi neblahou a ne tak nepravděpodobnou možnost, že bych se s nimi v těchto odlehlých oblastech už více nesetkal. Je to mrazivý pocit. Pádím zpět k okénku, odstrkuji několik čekajících a snažím se v rychlosti vysvětlit svou situaci. Úředník krčí rameny – je to nemilé, ale co může dělat ? Snad bych si prý mohl najmout taxi a pokusit se autobus dohnat. Běžím tedy na stanoviště taxi, které je nedaleko, jeho šéf však požaduje zcela nepřijatelnou sumu, takže běžím zpět do kanceláře. Tam právě přichází jeden z řidičů autobusů a po vyslechnutí mého problému navrhuje, abych jel s ním, že za nějakou chvílí vyráží stejným směrem a třeba se nám podaří autobus dostihnout. Aspoň nějaká naděje.

Dobrou půlhodinu po odjezdu „mého“ autobusu tedy vyjíždíme a brzy se začínáme proplétat po těch známých horských serpentýnách. Následují dlouhé tři hodiny napjaté jízdy a po toužebně vyhlíženém autobusu stále ani památky …

Pomalu mě začínají naplňovat poněkud chmurné myšlenky.

Až tu se náhle v jednom okamžiku v údolí daleko před námi zableskne obrys ujíždějícího autobusu. Je to on ? Řidič na mě v zrcátku významně mrká – zdá se, že je vyhráno.

Po další půlhodině pak zastavujeme na občerstvovacím místě, kde už usilovně hoduje osádka mého autobusu, který stojí opodál i s mým červeným batohem na střeše. Docela se mi ulevuje, velmi děkuji řidiči za jeho ochotu i brilantní jízdu a přesedám do svého vozu.

K večeru pak přijíždíme do Dharamsaly, malého horského městečka obklopeného zalesněnými svahy i zasněženými skalnatými štíty. „Malý Tibet“ (McLeod Ganj) s dalajlámovým klášterem se nachází deset kilometrů výše, ale protože už je dost pozdě, trávím noc v Dharamsale, v jednom z mnoha malých hotýlků (s poněkud lidovějšími cenami než v Šimle).

Ráno se pak vydávám do „horní“ Dharamsaly, která je už po mnoho let sídlem tibetského dalajlámy a mnoha Tibeťanů.

Jako vždy je třeba se nejprve utábořit. Vydávám se do známého tibetského buddhistického centra „Tušita“, ke kterému vede neuvěřitelně strmá cesta, po jejímž zdolání jsem mokrý jako myš. Tam se však dovídám, že ubytovací kapacita je momentálně zaplněna (a kromě toho by moje housle u vstupní kontroly neprošly) a je mi proto doporučeno najít si pokoj v nedaleké vesničce Dharamkot, kde takto údajně přebývá několik západníků. Po cestě mě však zastihuje hustý déšť, takže se uchyluji do nedaleké čajovny na samotném okraji lesa s nápisem „Himalayan Tea Shop“, kde se pak v následujících dnech stávám častým hostem a kterou tu úspěšně provozuje několik zdejších vesničanů. Ve společnosti několika čajů tam trávím skoro dvě hodiny než déšť aspoň trochu utichá a dovídám se též o „ášramu“ nedaleko v lese, kde je prý možné dostat pokoj. Hned po skončení deště se proto vypravuji na průzkum a shledávám, že to sice není skutečný ášram, ale jen menší budova se čtyřmi pokoji ukrytá v hlubokém lese. Ubytovací podmínky jsou velmi skromné, ale dostačující, okolní příroda a odloučenost velmi inspirující a tak se bez zaváhání usídluji v jednom z pokojů, který se stává mým domovem po následující dva týdny.

Během nich často sestupuji do vlastní tibetsko-indické vesničky, občas navštěvuji též nedaleké buddhistické centrum Tušita a jeho bohatou knihovnu. Navštěvuji též veliký dalajlámův klášter, kde se mi dostává přijetí u jednoho z vysokých lamů. A sem tam se vydávám i výše do hor, kde se v odloučenosti věnují svým cvičením tibetští buddhističtí mnichové.

Samotná vesnička je velmi rušným centrem se spoustou přebývajících Tibeťanů (jejichž přístup i mentalita se velmi příjemně liší od té už lehce únavné indické), tibetských mnichů v tradičních fialových rouších, s několika buddhistickými kláštery a buddhistickým chrámem s tradičními tibetskými modlitebními mlýnky, se spoustou obchůdků s tibetskými rukodělnými předměty, posvátnými relikviemi, knihami i suvenýry a též s řadou větších či menších tibetských i indických restaurací a hotelů.

To vše do těchto míst přivádí řadu návštěvníků, jejichž jednu část tvoří pozůstatky „hippies“, většinou z Německa a Ameriky – hochů a děvčat dlouhých vlasů a ošumělého zevnějšku vysedávajících po okolních restauracích a pokuřujících nejen tabák. Další část je tvořena západními zájemci o tibetský buddhismus, s nímž se tu mají možnost v různé hloubce prakticky seznámit. A zbytek jsou běžní zvědaví turisté vyhledávající exotická a neobvyklá místa.

Tibetské restaurace, většinou velmi neformálního a domáckého prostředí, jsou svým repertoárem obilných kaší, tibetských celozrnných chlebů, nudlí, vařené zeleniny, sójového sýra i vlastních tibetských specialit vítaným oživením jídelníčku, nemluvě o jablkových a banánových koláčích, čokoládových palačinkách, toastech a dalších lahůdkách, které rodinná kuchyň s úspěchem podstrojuje rozmlsaným západním jazýčkům.

Začátkem července se u příležitosti dalajlámových narozenin uskutečňuje na velkém klášterním nádvoří velkolepá oslava s pozoruhodným kulturním programem tvořeným tradičními tibetskými lidovými a rituálními tanci a hudbou.

V následujících dnech začíná být stále deštivěji a zdá se, že monzuny se pomalu ujímají své několikaměsíční vlády, což se nabízí jako přirozená tečka za mým malým himalájským putováním, nemluvě též o žadonících houslích, které, i když se mnou věrně prošly všechny absolvované trasy, přece jen při tomto cestování přicházely poněkud zkrátka.

Takže za několik dní se loučím s Himalájemi a vydávám se do Dillí. Tentokrát ovšem rozhodně odmítám patnáctihodinovou cestu autobusem, který využívám jen k přemístění do města Pathankot, odkud se po několikahodinovém čekání naloďuji do přeplněného nočního vlaku. Poněvadž jsem své mapy spolu s pořízenými knihami zaslal do Bombaje už před několika dny, teprve v Dillí s překvapením zjišťuji, že Pathankot, kde jsem se vesele procházel po nepříliš vzhledných ulicích a obchodních čtvrtích, se už kupodivu nachází v sousedním neblaze proslulém teroristickém státu Pandžáb a že vlak si to fičel přes ta nejožehavější tamější města – Amritsar a Ludhiana.

Na nádraží v horkém Dillí se na mě tradičně sesypávají samozvaní průvodci, řidiči rikší a taxíků a po celou cestu z nástupiště před nádraží používám různých, většinou nepříliš úspěšných metod jak se jich zbavit. Přímo z nádraží se vydávám na naše velvyslanectví, kde jsem se už předem ohlásil svému známému prvnímu tajemníkovi, který mně tam zajistil komfortní ubytování. Jako vždy chvilku trvá, než se mi daří patřičně rozpomenout na češtinu a komunikovat plynulými větami. Vlak do Bombaje je dostupný za tři dny, po které si lebedím v klimatizovaném pokoji na naší opuštěné ambasádě. Nočním superexpresem pak zrána přijíždím do podmračené Bombaje, vydávám se pro svůj skútr zaparkovaný v garáži svého bohatého žáka a po obědě v jeho rezidenci se vydávám zpět ke svému příbytku v Thane netuše, že cesta tentokrát nebude lehká a přímočará.

Takže tolik snad aspoň některé podrobnosti a postřehy z mého himalájského putování …