Muzikoterapie ve Hvozdech

Byl jsi první, kdo začal s muzikoterapií ve Hvozdech, nebo existovali již nějací tví předchůdci?

Ještě před mým příchodem se ve Hvozdech zabýval muzikoterapií Patrik Pelauch, který zde trávil civilní službu. Já jsem se do těchto míst dostal spolu se Zbyňkem Bělíkem, se kterým jsme pro děti ve Hvozdech několikrát koncertovali. Byla to vždy velmi zajímavá a objevná zkušenost. Naše hudba děti velmi zajímala, živě na ni reagovaly a svým způsobem ji dokonce i intenzivně prožívaly. To mě postupně přivedlo k myšlence zkusit se zabývat systematičtější prací s mentálně postiženými dětmi právě prostřednictvím hudby. A tato myšlenka se nakonec naplnila a já jsem se ocitl ve Hvozdech.

Jakou roli může hrát hudba ve světě mentálně postižených dětí?

Myslím, že velmi významnou a nezastupitelnou. Hudba je totiž velmi zvláštní, řekl bych přímo kouzelná věc. Dokáže oslovit nespočet aspektů lidské bytosti, dokáže pohladit a dotknout se těch nejvnitřnějších krajin srdce i duše. Dokáže též zharmonizovat a vyladit spoustu tělesných, energetických i mentálních úrovní – to je skutečnost známá od nepaměti. A není asi žádný člověk, který by hudbě nebyl naplno a upřímně otevřen – ať už vědomě nebo podvědomě. Není to však racionální myšlení a uvažování, skrze něž hudba prochází, ve skutečnosti se jedná o mnohem hlubší a subtilnější kanály. A tak, i když ta racionální periférie může být u mentálně postižených dětí tak trošku pozměněná, hudba je může oslovit stejně intenzivní měrou jako kohokoliv z nás. A možná ji potřebují ještě o něco více než my ostatní. Hudba a hudební terapie jim totiž může dávat a vynahradit to, co jinak nejsou schopny vnímat, může je harmonizovat, prozářit, naplnit radostí a přinášet i dosud nepoznané vjemy a zážitky.

Vzpomínáš si ještě na svou první hodinu muzikoterapie ve Hvozdech?

Určitě ano, vím též, že jsem s ní nijak nespěchal. Nejprve jsem si dal čas, abych se důvěrněji seznámil s celým prostředím a s dětmi, chodíval jsem je navštěvovat v jejich krásných domečcích v lese a postupně jsme si tak na sebe zvykali a skamarádili se. Zároveň jsem se snažil seznámit i s tím, co se už v této oblasti ve Hvozdech dělalo, abych se tím inspiroval a mohl na to navázat. Přece jen to pro mě byla nová oblast, která se dost lišila od koncertního života i specializovaných kursů a seminářů, které běžně děláme. Jde tu o docela jiný komunikační svět, který je oboustranně velmi inspirující a v němž se učím mimo jiné chápat, že tyto děti jsou mnohdy vnímavější, komunikativnější a bezprostřednější než bych čekal. Takže od těch prvních seznamovacích hudebních setkání se věci postupně dále rozvíjely a objevovala se spousta nových možností a cest, protože hudba je oceán vskutku neohraničený.

Jak vlastně probíhá muzikoterapie ve Hvozdech?

Já osobně vnímám hudební terapii jako oblast postavenou především na opravdové hudbě hrané naplno a naživo. Používání neosobních zvuků a vibrací, jako třeba zvuků dnes populárních tibetských mís a podobně, může sice tvořit zajímavé zpestření, ale opravdová hudba a hudební terapie jsou přece jen o něčem docela jiném. Naše hudebně terapeutická odpoledne jsou proto založena výhradně na živé hudbě a živé hudební komunikaci.

Úvod takového hudebně terapeutického posezení tvoří vždy zhruba půlhodinová hluboká relaxace. To je velmi důležitá část. Hudba při ní provází děti od úvodního naladění až ke stadiím velmi hlubokého uvolnění a pak je postupně vede zase zpět k vědomí vlastního těla a okolí. Cílem je harmonizace, vnitřní prozáření, koupel v tónech.

Po této úvodní relaxaci se pak otevírá spousta dalších možností. Jednou z nich je třeba hra na hudební nástroje. Je totiž příjemné nejen hudbu poslouchat, ale je též velmi objevné a inspirující sám se na vytváření hudby podílet. S dětmi se proto učíme hrát na spoustu zajímavých hudebních nástrojů, které znějí krásně samy o sobě i dohromady s jinými. Kromě mnoha dalších aspektů to dětem přináší vědomí tvůrčího zapojení, sounáležitosti s druhými, pocit, že teď oni něco vytvářejí a dávají druhým. Často se třeba při zmíněné úvodní relaxaci rozdělíme na dvě skupiny – jedna hraje a druhá poslouchá a relaxuje. Pak se obě skupiny vystřídají a nakonec se všichni podělí o své dojmy a pocity.

Jaké používáte hudební nástroje? Není to pro děti přece jen složité na ně hrát?

Nástrojů používáme celou řadu. Jsou to třeba laděné sklenice s vodou, které dokáží vytvářet krásné zvuky a harmonie. Nebo citera. Velmi se též osvědčila indická tanpura – strunný nástroj vytvářející krásné harmonizující vibrace rozezníváním prázdných strun. Všechno jsou to nástroje, které nevyžadují nějaké nadstandartní technické schopnosti, ale výsledné zvuky a souzvuky jsou přitom velmi libé a potěšující. Snažím se tyto společné harmonie vždy ještě doplňovat tím, že při tom děti lehce doprovázím na housle, violu, kytaru nebo flétny.

Dále používáme spoustu chřestítek, zvonečků, bubnů, bubínků a podobných nástrojů. Rozvíjení smyslu pro rytmus je totiž nesmírně důležitým aspektem, který se pak zpětně promítá v mnoha dalších úrovních. Řada dětí na tom není třeba motoricky zcela v pořádku a první pokusy o náznak pravidelnějšího rytmu mohou zdánlivě vypadat dost beznadějně. Ale je velmi potěšující vidět, že už po několika měsících se jejich schopnosti v tomto směru zřetelně zlepšují a bariéry pozvolna překračují. A některé z našich dětí už dokáží bubnovat docela sugestivně a s velkým potěšením.

Kde je hudba, může být i zpěv a tanec. Jak je tomu u vás?

U nás je tomu právě tak. Děti si velmi oblíbily třeba spontánní tanec s bubnováním, který je možné provozovat v mnoha variantách. Tančíme i o něco organizovanější tanečky, které s sebou často přinášejí i řadu hlubších podtextů – zejména v oblasti skupinové nebo párové komunikace.

Další inspirující oblastí pro radostné naplnění a sebevyjádření je samozřejmě zpěv. Děti zpívají velice rády a znají překvapující množství lidových a populárních písní. Stačí je při tom vždy jen trochu usměrnit a většina z nich pak zpívá docela čistě, rytmicky a hlavně s velkým nadšením. Velmi oblíbené jsou v tomto směru třeba variace na televizní pořad Carusošou – v našem podání je to “Hvozdyšou”, s “mikrofony”, opravdovou porotou a soutěžícími.

Další zajímavé možnosti skýtá propojení hudby s oblastí výtvarnou. Děti kreslí své pocity a zážitky z hudby, která právě zazněla nebo zobrazují nálady, které v nich vyvolávají různé hudební nástroje. Velmi vděčným tvůrčím polem je i propojení hudby a slova. Vytváříme třeba “melodramy” z pohádek nebo vymýšlíme písničky. Zhudebňujeme bezprostřední povídání, jindy děti zase prozpěvují svoje jména i to, co je v této souvislosti napadá, nebo jim najednou zazpívám písničku o tom, že už bude svačina … Vždy se upřímně smějí a diví se, co všechno se dá udělat a vymyslet. Cítí v tom určité tvůrčí dobrodružství a objevují tak další a další možnosti sebevyjádření v hudbě, slovech, tvarech i pohybu.

Je možné s tím, co se s tebou děti naučily, někde veřejně vystoupit?

Určitě. Když se nástroje vhodně vyberou, naladí a dáme s dětmi dohromady nějaké ty “skladby”, výsledek může být docela zajímavý. V říjnu jsme se například zúčastnili velké přehlídky zájmové činnosti mentálně postižených dětí v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Hudební čísla zde byla laděna převážně do pop-rockové nálady a my jsme tam proto s naší “meditačně-sférickou” hudbou zapůsobili jako malé zjevení. Vzbudilo to však značný ohlas. Děti zvládly své vystoupení před několika sty lidmi překvapivě dobře a brzy nato následovala vystoupení další.

Ve spolupráci s galerií Cesty ke světlu se hudba v podání dětí ze Hvozdů objevila ve dvou televizních pořadech – Prima jízda a Paprsek. V galerii Cesty ke světlu jsme rovněž zahájili cyklus komponovaných pořadů slova a hudby “Společně na cestě”, kde spolu s dětmi ze Hvozdů účinkují přední umělci, jako například Táňa Fišerová nebo Alfréd Strejček.

Nedávno jsme též hráli pro děti na oddělení dětské onkologie v Motole. Naše děti se tím ocitly v úplně nové roli – byly to nyní ony, kdo něco dávaly a o něco se dělily a svou roli zvládly skvěle – k dětem v Motole se chovaly téměř mateřsky, zahrály jim, zazpívaly si s nimi a též je učily jak se na tu spoustu nástrojů hraje.

Jak je to s trémou u dětí? Dokáží při vystoupení udržet pozornost, sedět potichu a nevyrušovat?

Samozřejmě, že děti občas mají různé svérázné projevy a reakce a jejich nálady se mohou nevypočitatelně měnit. Ale to vše patří k věci a nikdo od nich asi neočekává vybrané způsoby zasloužilých umělců. Ale přesto jsou vždycky skvělé a jsou si plně vědomy určité zodpovědnosti a “vážnosti” situace. Třeba při nedávném celovečerním pořadu s Táňou Fišerovou podaly téměř profesionální výkon. Někteří diváci dokonce říkali, že to bylo snad až moc dokonalé …

Jaké máš další plány s muzikoterapií ve Hvozdech?

Uvidíme, jakým směrem se budou věci dále rozvíjet. Jsem moc rád, že mě běh událostí postavil i před tuto roli a že mám možnost podělit se o své hudební zkušenosti a být trochu užitečný i mimo běžná koncertní pódia. Moc mi to dává a hodně nového se tím učím – jak po hudební, tak i po té lidské stránce. Ale jedna věc možná zůstává stále stejná. Hudba, která proudí od srdce k srdci, hudba, která vzniká jako bezprostřední odraz přítomného okamžiku i vnitřní komunikace s těmi, kdo naslouchají. A je úplně jedno, jestli v té chvíli člověk stojí ve Hvozdech nebo v Rudolfinu …

Děkuji za rozhovor.

Pavlína Brzáková